jsem domááááááááááááá

KOMENTÁŘE (1)

 Tak máme za sebou úspěšně další biking trip s Benjaminem. Tentokráte jsme vyrazili v silné sestavě Péťa, Ovce, já a asi dvacet Taiwančíků.
Vyráželi jsme ve středu v jednu ze školy. Ráno jsem se ještě alespoň částečně zúčastnil Benjaminova triatlonového tréninku. Běhu na deset km jsem se nezúčastnil, protože jsem si neprozřetelně vzal sandály, ale připojil jsem se k cyklistické části. Jel jenom Ben a jeden člen jeho týmu. Oba na nadupaných silničkách. Vyjeli jsme a pohodička. Až mi přišlo, že jedeme skoro až moc pomalu. Asi po pěti km jsme ale dojeli ke křižovatce s devítkou (hlavní silnice) a Ben jenom prohodil něco jako že teď pojedou rychle, a že jim nebudu stačit. Zmáčknul stopky a vyrazili. Já taky. Držel jsem se zuby nehty v těsném závesu. Jelo se směrem k Liyu laku, což znamená víceméně pořád aspoň trošku do kopečka. To však nebránilo tomu, aby se rychlost pohybovala kolem 35. Vždycky když mi malinko poodjeli, stálo mě strašnou námahu je zase dojet. Nakonec jsem to asi po sedmi km kousek před Liyu vzdal. Asi to byla škoda, protože z kopce bych se moch držet aspoň trochu líp.
Celou dobu jsem nějak nevnímal, že docela silně prší a ani jeden z předemnou jedoucích nemá blatníky. Myslím, že na mě musel být velmi veselý pohled. V poklidu jsem si dojel kolečko a zamířil domů - balit k odjezdu.
O průběhu cesty se nebudu nijak zvláště rozepisovat. Musím ale uznat, že mě překvapilo, že jsme opravdu docela jeli. Ačkoliv jsme první den vyráželi nakonec po půl druhé, večer (i když dost pozdě) jsme měli v nohách přes 70km. Z Taiwančíků se vyklubala zase supr parta, ačkoliv někteří moc neuměli anglicky a někteří ani neměli anglická jména, což dost ztěžovalo možnost si je zapamatovat.
Druhý den jsme ujeli dokonce snad 120 nebo 130km a dostali se až za Taitung do městečka, jehož jméno jsem zapomněl, ale je významné horkými prameny, které jsme navštívíli a bylo to po celém dni na kole opravdu příjemné!
Třetí den přišel Ben s inovací - vyzkoušíme se rozdělit na dvě skupinky - rychlejší a pomalejší. To se opravdu osvědčilo a naše rychlejší skupinka si to uháněla opravdu téměř tempem ďábělským (takže ještě tak 10-20% přidat a mělo by to blízko mojí běžné průměrné rychlosti :) ). Když jsme dojeli na místo, kde jsme se potkali s druhou skupinkou, Ben byl úplně nadšen a říkal jen, že tohle je real biking. Pak jsme zas jeli chvíli všichni dohromady a pak přišlo dělení většího rázu. Jedna skupinka s Benem v čele vyrazila klasicky po silnici okolo do hor, zatímco naše skupina osmy statečných (z čehož tři Češi :) )pod vedením Wan Ganga (Benův pomocník, studuje u něj phd, je strašně vtipnej a strašně dobře umí fotit :)) ). Cesta začínala v pohodě. Nejdříve užší silnička, pak dokonce docela široká silnice. A pak polní cesta. Dobrý, konečně trochu offroadu! Potom pláž. Kamenitá. Po velikých šutrech se opravdu dalo jen tlačit, ačkoliv jsem se několikrát marně pokoušel jet. Asi po kilometru pláž končila. Před námi se od moře do vršků zvedala hora převysoká. A do ní uzounká strmá cestička s lanama. Vyrazili jsme na obhlídku bez kol. Asi po 20 minutách jsme namáhavě vyšplhali nahoru. Bylo ale vidět asi jen 500 metrů dál. Tak se Wan Gang doběhnul kouknout ještě tam. Cesta prý dále vedla zase skoro až dolů k moři a pak zase zpátky nahoru a nahoru a dál zas nebylo vidět. Byly tři hodiny odpoledne. O půl sedmé je tma. My neměli skoro žádné jídlo a pití taky moc ne. Na Wangangovi bylo vidět jak strašně rád by to zkusil. Já taky, ale ne v osmi lidech s kolama s bagáží mi to moc reálné nepřišlo. Ostatním také ne. Wangang zkoušel volat Benovi. Ten řek jenom, že je vedoucí a ať rozhodne. Docela jsem ho litoval. Nakonec jsme ale tedy zvolili jedinou rozumnou možnost - vrátit se zpět a vydat se za Benovou skupinou. To znamenalo vystoupat asi 500 výškových metrů. Všichni toho měli docela dost. Pak došla zpráva, že ještě 10km a jsme v cíli. Tak jsme jeli asi 15km. To už zbývalo jen 20minut (telefonát od Bena). Někdo umíral hlady, někdo únavou padal z kola. Mě akutně netrápilo nic, ale taky už jsem se docela těšil do cíle. Vysvobození přišlo asi po půlhodinové jízdě. Ben nás vítal docela nadšeně. Nakonec jsme se dozvěděli, že jejich skupinka dorazila asi 10 minut před námi (a to jsme v horách ztratili minimálně dvě hodiny). Večeře opravdu bodla. Spali jsme (už podruhé) na půdě základní školy. Tentokrát aniž bychom to někomu oznamovali, takže jsme nemohli ani svítit. Jinak naše skupinka měla i s cestou k horám a zpět zase kolem 130km.
Čtvrtého dne nás čekalo jen odpočinkových cca 30km. Zastavili jsme cestou na několika zajímavých místech jako jedno z největrnějších místech s krásným panoramatickým rozhledem na oceán. Pak u útesu v moři, na který byl zákaz lezení pod pokutou 3000NT. Bena nenapadlo nic lepšího než si o tabuli se zákazem opřít kolo, lízt nahoru a skákat do moře. Docela jsme se tam vyblbli. A pak už Kentiiing! Po obědě byl víceméně volný program, který nedovolal jen nicnedělání. My se vydali zpět ke skále v moře na šnorchling. Bylo to fajn. Spali jsme v jakési ubytovně či co to bylo.
V neděli jsme měli budíček ve 4:30 a v pět už jsme na kolech vyráželi kousek za Kenting, odkud jsme už po svých vyrazili k úžasné skálo-hoře, která tvoří opravdovou dominantu okolí a člověka by nenapadlo, že se na ní dá normálně vylézt. Taky je to zakázané, a tak jsme museli takhle brzo, aby nás nikdo nechytil :). Šlo to docela ztuha a pořád se na někoho čekalo. Ale nakonec jsme přeci jen dolezli nahoru. V horních partijích se lezlo docela i po lanech a bylo to fajn. Dolů to zas moc nešlo. Pak mě někdo zavolal ať jdu dopředu. Tak jsem doběhnul asi 500metrů, kde už čekal Ben s Ovcí, a že prý se musí do jedenácti vyklidit ubytovna. Tak jsme si dali asi tři km běhu po polní cestě přes ohrady ke kolům, pak docela výživná rychlojízda po Kentingu s kličkováním mezi autama. Akorát v jedenáct jsme tam byli. Ben byl ve svém živlu.
Vyklízení proběhlo docela rychle. Pak oběd. Mezitím se vrátili ostatní. Tak jsem se s nima rozloučil a vyrazil - ostatní jeli odpoledne domů busem, což mě nelákalo.
Vyrazil jsem stejnou cestou s tím, že vyzkouším onu cestu podle moře z druhé strany. Dorazil jsem tam po třetí odpolední, což už byl docela nejvyšší čas. Uviděl jsem nějaký trail vedoucí přibližně požadovaným směrem a tak jsem po něm vyrazil - schody střídaly kamenitou cestu prudce nahoru. Docela jsem se zapotil. Nahoře jsem potkal několik lidí z nichž jedna holka byla v Čechách a dcera jednoho se tam chystala na honeymoon. A někteří z nich dokonce i docela uměli anglicky. Chvíli jsme pokecali, ale jediné co mi to dalo bylo to, že takhle cesta vede dál jiným směrem. Tak jsem si vzpomněl, že jsem cestou nahoru viděl jakousi odbočku do lesa. Vrátil jsem se tedy tam, jenom abych zjistil, že asi po 10 metrech končí. Udělal jsem docela blbý rozhodnutí - jal jsem se hledat cestu, která určitě musí být po prudkém svahu dolů. Asi dvacet minut jsem se i s kolem probíjel nepropustným hvozdem dolů. Pak jsem to vzdal. Cesta zpět nahoru trvala dobrých 45minut, při kterých jsem nejednou uklouznul já či kolo, byl jsem celý od potu, špíny a kdovíčeho ještě. Když jsme byl úspěšně zpět na cestě bylo už kolem páte. Vyrazil jsem dál po trailu jenom abych si ověřil, že hledat cestu tam, kde jsem jí hledal opravdu nemělo cenu. Narazil jsem pak asi na dvě nebo tři potencionální odbočky, které mohli vést k hledané cestě, ale už stejně bylo příliš pozdě. Musel jsem zase okolo přes hory. Inu co se dalo dělat. Nahoře už bylo docela šero a než jsem sjel dolů, pohltila vše temnota úplně. Rozhodl jsem se, že když nevyšel challange kolem hor, zkusím to alespoň udělat nonstop, tedy přes noc. Provoz byl téměř nulový zastavoval jsem minimálně a cesta docela ubíhala. Až ráno kolem čtvrté, když jsem byl u Fongbinu na mě začala padat únava. Rozhodl jsem se k nevídanému kroku - kofein to přeci musí zachránit, a tak jsem si v 7-11 koupil normální černý kafe! Účinek byl téměř okamžitý. Jestli jsem doteď občas zívnul, teď se mi automaticky zavíraly oči a když jsem se chviličku nesoustředil, začaly se mi zdát sny. Musel jsem mluvit nahlas sám se sebou, což mohlo vypadat docela zajímavě. Pak se naštěstí za oceánem vyhouplo slunko a to mě probralo. Ještě se mi naskytla krásná podívaná na asi deset velryb čachtatjících se kousek od břehu. Lidi si platí docela drahý lodní výlety jenom aby je viděli a mnohdy se jim to nepovede ani tak, a já to měl takhle krásně a ještě gratis :). Před osmou už jsem snídal v mém oblíbeném snídaňovém obchůdku u Iris. Ačkoliv jsem byl během dne docela unaven, do postele jsem se dostal až skoro v 11 večer (tedy po více než 42hodinách).
Bylo to pěkné završení pěkného výletu. Nakonec jsem se i docela rozepsal :)

KOMENTÁŘE (1)

 Tentokráte pro změnu nejde o žádné zázračné překonávání dálek ani kopců, ale naopak o pohodový školní výlet organizovaný našim oblíbeným americkým učitelem Benjaminem.
Jelikož byli ostatní líní vstávat v úterý na running test, který byl k účasti potřeba, připojil jsem se ke skupince jako jediný čínskonemluvící, čehož jsem se trošku obával, ale tyto obavy se nakonec ukázaly naprosto lichými.
Sraz byl v sobotu ráno v devět u Bena v kanceláři. Tady jsem zjistil, že pojede třeba i Rice nebo Ashley, které s námi byla na rockclimbingu, takže budou i známé tváře. Docela chvíli zabralo, než si lidé rozebrali kola, brašny, spacáky, karimatky... Já jsem byl jediným kdo byl ve všem tomto naprosto soběstačný. Pak nám Ben řek, že on jede na závody a kudyže máme jet, a že se třeba někde potkáme :).
A tak jsme vyrazili. Nejdříve tedy ještě na společnou snídani k Iris (kam chodím skoro každé ráno). Nikam se nespěchalo a vyráželi jsme kolem poledního. První zastávka asi po třech km v 7-11. Někdo si něco dokoupil, udělali jsme společné foto a mohlo se pokračovat.
Tempo nepředčilo mé očekávání, ale nijak mi to nevadilo, prostě to byla odpočinkovka (i když ne uplně pro všechny).
Jeli jsme víceméně po menších silničkách či cyklostezkách. Zastavili jsme se cestou ještě na zmrzku u Seven Star laku. Pak jeden kluk píchnul, tak se spravovalo. Všechno probíhalo v pohodičce a bez problémů. Klidným tempem jsme asi ve 4 dorazili k bráně Taroka. Doplnit vodu a hurá do úchvatného gorgeous gorge (jakože úchvatné rokliny). S přibýváním kopečků tempo ještě zpomalilo a peloton se začal trochu trhat, ale vždy po nějaké chvíli jsme počkali i na posledního.
Pak nás dojela Iris se svým support car. Takže zase zastávka pár fotek a pak už dál, protože tma už se blížila.
Kolem šesté jsme dorazili do Tienshanu, což je jakési turistické centrum. Tady už čekal Benjamin. Lemrouch tady byl autem a ani si nevzal kolo :). Během asi hodinky jsme povečeřeli, kdo potřeboval si odpočinul a mohlo se vyrazit dál. Jelikož většina lidí nemělo světla, vymyslel to Ben tak, že s Iris jeli za náma a svítili nám na cestu. Bylo to docela do kopečka, takže jsme se šinuli pomalu a ještě pomaleji, ale což. Asi po pěti km jsme dojeli na místo určení – zavřené horké prameny. Asi před dvěma lety tu spadly nějaké kameny a někoho to zabilo, tak to radši zavřeli. To zvedalo pro Benjamina zajímavost místa o dvě stě procent. Kola jsme nechali u vchodu do tunelu a vydali se přes zábrany s přísnými zákazy. Ani zamčené dveře (s klíčem uvnitř) a ani další plot nepředstavovaly problém. Po úzkých kluzkých schůdkách jsme došli až k řece. Dřív tu prý bylo veliké jezero plné horké vody. Teď zbylo už asi jen půl metru hluboké jezírko. Voda byla opravdu vroucí. Nejprve do ní nešlo ani strčit nohu, ale když si člověk trochu zvykl, mohl se tam ponořit jako do vany. Všude okolo tma. Nad námi vysoká skaliska a nahoře hvězdy. A my se čochtali ve žhavé minerálce. Opravdu výborný zážitek.
Po asi půlhodinové koupeli jsme se vydali zpět ke kolům a vyrazili zpět asi dva km zpět k tunelu, který vedl od silnice a kterým jsme šli onehdá, když jsme tady byli s Pétino adviserem. Teď zde byl samozřejmě na noc zákaz vstupu. Takže hurá dovnitř. Pak po trošku terénější cestě nad divokou řekou asi tři km až do jeskyně kde jsme nechali kola a vydali se asi dalších dvě stě metrů k plácku kde jsme zakempili. Nad námi jenom hvězdné nebe, okolo zurčící horská říčka. Idilka. Ještě chvilku pokecat, a pak už spát.

Raní budíček Benjamin okoukal od Rice s Iris – jak jsme leželi v řadě vedle sebe, tak se přes nás postupně přes všechny převalil (viva la tanky). Rychle sbalit. Pokoukat kolem kde jsme to vlastně spali. Vyfotit se. A ke kolům.
Bylo zajímavé pozorovat cestou zpátky, kudy jsme vlastně večer přijeli. A zase přes dlouhý tunel zpět k silnici a dolů do Tienshanu. Tady si všichni zkusili po Benově vzoru vyběhnout na mostový oblouk a tam se vyfotit. Následoval výšlap ke chrámu na kopci a ještě na vyhlídku o něco výš. Cestou tam nás Ben upozornil na jednu jeskyni, ze které přitékala jakási řeka. Cestou zpět jsme zvolili jinou cestu, která ústila z druhé strany do této jeskyně. Docela dlouho jsme šli (popolézali) naprostou tmou a ticho rušil jen semtam nějaký vyplašený netopýr či jejich celé hejno. Poslední kus vedl téměř řekou. Nuda to opravdu nebyla.
Následovala krátká pauza u kol a mohlo se vyrazit dál k několika dalším kratším trekům. Poslední byl téměř u samotného konce Taroka a byl dosti turisticky zasažen. Šlo se vysoko nad pěknou dravou říčkou a celý dojem kazily právě jen davy lidí. Asi po dvou km nám Benjamin u jedné tabule s přísným zákazem koupání v řece ukazoval, že tady je jeho nejoblíbenější místo ke koupání. O víkendu to ale bohužel kvůli těm davům není možné. Tak jsme šli ještě asi kilometr nebo dva dál. Tam už bylo i lidí méně a tabule se zákazy koupání také trošku zřídly. Skončili jsme u jezírka s nádhernou modrou vodou. Myslím, že tohle místo nebylo o tolik horší než to, které nám předtím Ben ukazoval. Parádní pokoupáníčko. Ale pak už zase zpátky ke kolům a pomalu nastal čas vydat se k domovu. Ben ani Iris už nás dále nedoprovázeli, takže jsme zase vyrazili sami.
Tempo obdobné tomu předtím, podobné zastávky jako předtím... Jenom od Seven Star laku už jsme vyrazili po hlavnějších silnicích, protože většina ostatních už byla dost utahaných a chtěli být doma co nejdříve. Přesto jsme ještě zastavili v japonském templu, kde jsme byli předtím jednou s Rexem. Jeho významnost spočívá v tom, že jej postavili Japonci. To je vše, ale Taiwancům, kteří obdivují vše japonské to stačí.
Asi v pět jsme byli u Benjamina. Dorazila i Iris (a přinesla každému velký koktejl :) ). Nejdřív nám Ben vynadal, proč jsme nejeli zpátky stejnou cestou, že přeci víme, jak nám říkal, že bezpečnost je vždy to nejdůležitější (což je trochu v rozporu s velkým plakátem, který mu visí na dveřích, a na kterém je něco, jako že můžeme dělat věci bezpečně, ale že pouze pokud děláme něco co neznáme, můžeme růst :) ). Pak následovalo klasické zakončení jeho výletu, při kterém se nás ptal co jsme si z něj odnesli, komu bychom chtěli a za co poděkovat a tak. Vše ve velmi příjemné atmosféře.

Ačkoliv jsem si později uvědomil, že s náma Ben vlastně byl na necelé půlce výletu, musím uznat, že to zorganizoval perfektně (k čemuž samozřejmě dopomohla i supr parta lidí), a že celkově výlet byl nakonec moc fajn a jsem moc rád, že jsem na něj vyrazil.
Mimochodem, hned v pondělí jsme se i s Péťou a Ovcí zúčastnili dalšího running testu, tentokráte na pětidenní cyklovýlet do Kentingu, na který vyrazíme v polovině příštího týdne. Jak již vyplynulo z předchozí věty, všichni jsme test splnili. My s Ovcí dokonce tak, že jsme doběhli dřív, než se Ben na svém rychlokole stačil vrátit z mezičasu, takže jsme ani nevěděli konečný čas :).
Zatím vše, mějte se krásně!

PS: fotky přidám až se zase překonám k nějaké činnosti, ach ta lenost :)

KOMENTÁŘE (3)

 Tak nemožné se stalo skutečností a my tady máme sluníčko! A když už, tak pořádně. Od čtvrtka se do toho sluněčňák opírá co to jde. I meteorologové jsou z toho zřejmě trošku vykolejeni, jelikož každý den zní předpověď: „Zítra bude ještě pěkně, ale pak se to určitě zkazí“, přičemž zítra je každodenně obměňovanou proměnnou. Tak snad to ještě pár zítřků vydrží, protože je to fajn :).
V pátek nás čekala škola. Angličtina naštěstí končila o pěkných dvacet minut dřív (Andrew musel do banky :) ) a s Rexem jsme byli domluveni, že se potkáme v pět ve městě před jeho školou. Tak jsem neváhal, sebral kolo a vyrazil užívat sluníčka. Zajel jsem si k říčce kousek od Liyu laku, kde jsem si koupil pivko smočil nohy a vůbec užíval pohodičky letního dne. Pak už jsem ale rychle musel uhánět. 25Km jsem v pohodě zvládnul za hodinku a byl na místě určení první. Ovce dorazil akorát na čas a na Rexe jsme jako obvykle museli ještě nějakých pět minut čekat.
Ovce jentak nadhodil, že bychom se třeba mohli zajet podívat na loď Doulos, která prý kotví v přístavu. Rex byl sice možná trochu zaskočen, že není režisérem veškerého dění, ale nezbylo mu než souhlasit. Asi na čtyřikrát zjišťoval cestu a ještě jsme se museli vracet... To je holt ten taiwanský navigační systém.
Loď vypadala od pohledu pěkně. Proběhli jsme se po palubě, prošli si místní knihkupectví a následně se dali do řeči s jednou členkou posádky – upovídaná, usměvavá, sympatická Daniela z Mexika.
Tak jsme se dozvěděli, že posádka je tvořena asi 350lidmi z 50různých států světa, které spojuje víra v jediného Boha, jehož víru tak nějak cestou zkouší šířit. Jde tedy vlastně o jakési novodobé misionáře.
Pak nám naše nová kamarádka zajistila, že jsme se mohli spolu z posádkou zúčastnit večeře. Bylo to moc fajn a potkali jsme se tam se spoustou dalších zajímavých lidí z nejrůznějších koutů světa (Německo, USA, Rusko, Holandsko, ...). Opravdu zajímavý zážitek!
Pak jsme ještě zajeli s Rexem na nějakou takovou taiwanskou sladkost (kupodivu to bylo opravdu docela chutné a občerstvující) a pak už hurá domů.

Na sobotu jsem naplánoval čistě tůristickou vyjížďku. Ani čas jsem odjezdu jsem nehrotil a ráno o půl sedmé si ještě v klidu skočil na snídani a vyjížděl jsem až kolem půl osmé.
Vyrazil jsem po highway číslo devět k jihu a na plánu bylo navštívit co možná nejvíce zajímavých míst. To se i docela dařilo. Nejprve jsem si zajel po vedlejších silničkách až k Hualien river a pak popojel nějaký kus po pěkné asfaltové hrázové cestě – měli by tady z toho taky udělat cyklostezky jako třeba jsou podle Dunaje nebo Odry.
Dalším místem byl Lintian Mountain Forestry Center, což byla jakási vesnička zanořená v údolí podle řeky uprostřed lesů. Byl zde něco jako skanzen starých budov, rekonstruované zbytky úzkokolejné železnice která tudy vedla a téměř žádní turisti. Takže moc fajn místo navíc vylepšené úžasně modrou vodou v řece. Kupodivu jsem ani nikde nezahlédl všudypřítomné tabule se zákazem koupání a tak jsem neváhal. V tom pařáku se osvěžení opravdu šiklo.
Pak už hurá do městečka Guangfu, kde jsem si prohlédl místní cukrovar (docela veliká fabrika) a hlavně zavítal do něčeho jako tourist centeru, kde jsem si u pěkné vodní nádrže plné různobarevných a různovelikých rybek vychutnal zatím asi největší, nejlepší a snad i nejlevnější zmrzlinu na Taiwanu. Asi třikrát větší kornout než u nás s dvěma megakopečkama opravdu chutné zmrzky – no prostě žůžo :).
Další v řadě bylo městečko Rueisuei, které jsem projel a zamířil rovnou do kopečka k jakýmski dvěma významným kamenům a pak hlavně k obr symbolu Obratníku Raka, který jsem zatím na této cestě míjel. Zajímavý patvar :).
Tady jsem se otočil a vracel se zpět do Rueisuei, odkud jsem zamířil do rafting centra, odkud se začínají všechny plavby po řece jejíž jméno jsem teď zapomněl, a která snad jako jediná protíná pobřežní pohoří. Centrum pěkné což o to. Dokonce jsem dostal i nějaký papír a informaci, že sjetí řeky stojí 750. Podle všeho jsem si odvodil, že vás navlečou do vest a helem a podobných hraček, posadí do raftu aspoň ke dvěma profíkům a řeknou ať radši nic neděláte a pořádně se držíte :).
Navíc jsem z mostu ohodnotil množství vody jako dosti nedostačující. Rafty jsem ani nikde neviděl, tak nevím kde je zakopán pes, kromě toho na Ličiu islandu (kterého tam vyhrabala Péťa).
Zjistil jsem bohužel, že silnice podle řeky začíná trochu někde jinde a musel jsem několik km zpátky do města. Věděl jsem, že silnice asi nepovede těsně vedle řeky, ale realita mě docela zaskočila. Brutální serpentíny a stoupání. Pak zas prudce dolů až k řece, a tak dokola. Ale výhledy byly úžasné. Údolí je opravdu dost úzké a skály okolo dost vysoké. Moc pěkné to je. Jenom jsem se pohledem na řeku ujistil, že množství peřejí a obdobných kratochvílí je bohužel nižší než na průměrné české řece :/ takže vodáctví si tady opravdu asi nechám ujít a počkám si doma na něco pořádně tekoucího jako třeba Sázava :).
Docela mě zaskočila i délka této cross-mountain cesty. A jelikož jsem doteď opravdu řádně dodržoval plán a flákal se co to šlo, čas řádně pokročil.
Kolem třetí hodiny jsem konečně spatřil oceán a věděl, že mi zbývá ještě přes 70km. No jedna rychlá buchta a kola a už žádné flákání a makat. Po pobřeží to naštěstí jelo krásně a km naskakovaly docela jak divé a tak jsem před šestou byl na konci highway 11 na kraji Hualienu. Tady jsem akorát stihnul sluníčko krásně zapadající za hory a vytvářející krásnou podívanou. O půl sedmé už jsem byl doma. Volejbal s budíkama už jsem bohužel nestihnul, ale měl jsem toho stejně dost. Nakonec to bylo skoro 190km. Pěkný odpočinkový výlet. Fotky jsou k dispozici v albu...

Dneska (v neděli) je snad ještě tepleji než předešlé dni. Ráno jsem toho využil k nicnedělání :). Odpoledne už jsem to ale nevydržel a vyjel zase k cyklostezce podle říčky u Liyu laku. Tady mě docela zaskočily davy Taiwanců, kteří si opravdu užívali sluníčka u vody a dokonce nemálokrát i ve vodě (!!). Dojel jsem až nakonec stezky k brodu. Ten už jsem asi dvakrát projížděl, a tak nějak jsem nabral sebevědomí, takže jsem před ním ani nebrzdil, ba naopak přidal a vjel do něj plnou rychlostí. Nu a jak tomu má být, byl jsem řádně vyučen. Kluzké kameny kooperující s docela silným proudem se postaraly o to, že jsem tam prostě pěkně i s kolem i s foťákem na řidítkách hópnul. Okamžitě jsem kolo zvednul a kontroloval foťák. Pouzdro mokré, ale jeho nepromokavost nezklamala a foťák úplně v suchu!! Následně jsem ale zjistil, že tachometr dostal chuť se taky trochu smočit a tak si holt odskočil. Neznámo kam. Začal jsem ho hledat. Vzápětí se ke mně připojilo asi deset Taiwanců. Sice nevěděli co hledají, ale to nevadilo :). Nu už jsem to hodlal zabalit, ale asi po deseti minutách jsem ho našel asi 40m po proudu, samozřejmě pod vodou. Ta se bohužel dostala i dovnitř a do displeje. Stav je takový, že tachometr funguje, ale displej je téměř neviditelný :/. Tak uvidíme jestli z toho chudák nějak vyschne nebo jestli mě bude čekat další investice...
Po tomto neplánovaném koupání jsem se ještě vykoupal plánovaně a pak zase pro změnu neplánovaně jsem si nechal pěkně spálit záda. Zbytek projížďky byl v pohodě.
To by bylo prozatím vše, jenom ještě napíšu, že meteorologové se přemohli a předpovídají dva další krásné dny (ačkoliv ještě včera večer psali, že od pondělka už bude určitě pršet). Tak uvidíme jestli z toho mráčku zaprší, zatím ahooj!

PS: komentáře jsou tu od toho abyste komentovali, tak se toho nebojte ;)

KOMENTÁŘE (2)

 Jelikož jsou Taiwanci národ nesamostatných lidiček bojících se každého sebemenšího nebezpečí, potřebujete k tomu abyste mohli vyrazit na pořádný trek do hor hromadu potvrzení, pro jejichž získání musíte pomalu uvést jaká byla vaše včerejší stolice a jestli vaše prababička ze třetího kolena neměla strach z výšek.
K tomuto boji s místní byrokracií jsme se zatím neodhodlali, a tak jsme se rozhodli vydat se do hor alespoň omrknout nějaké kratší, jednodušší a hlavně volně přístupné treky. Z lenosti, ale především z časových důvodů jsem tentokráte nezvolil kolo, ale rozhodl se stát se spolucestujícím na Ovcově Šemíkovi (jak přezdívá svému skútru). Jelikož jsme měli plný batoh věcí nebylo to nic moc příjemného.
Vyráželi jsme v sobotu kolem deváté ráno (podle mě už spíš dopoledne, podle Ovce chvíli po půlnoci). Počasí se nejevilo nic moc a když jsme vjížděli do národního parku Taroko, dokonce začalo pršet. To už jsme ale na obzoru viděli prosvítající světlou oblohu, a opravdu jak jsme stoupali, počasí se zlepšovalo a nám se otevírala krásná panorámata.
Občas jsme zastavovali pořídit nějakou tu fotečku, ale především se trochu rozhýbat – nevěřili byste, že z cestování na zadním sedadle skútru bolí nohy více než z kola.
Jak jsme se dostávali ze střední části do horní počasí se zase začalo trochu kazit a především se začalo dost ochlazovat. S dostatečným přidáváním vrstev jsme to ale nakonec zvládli docela v pohodě. Asi ve 2500 jsme si vyhlédli pěkné místo k přespání – u pěkné dřevěné budky s hajzlíky byla ještě pěknější dřevěná teráska jako stvořená k přenocování a v případě deště nebyl problém se schovat pod střechu.
Poslední výškové metry Šemík zvládal trochu s obtížemi (prudké stoupání a snad i nadmořská výška při plném zatížení), ale nakonec jsme se ocitli v Hehuanu. Něco jako vesnička poblíž samotného vrcholu parku, kde už se zase silnice láme dolů k západnímu pobřeží.
Nelenili jsme a vyrazili svižně na první menší asi osm set metrů dlouhý „trek“ s asi 150 metry převýšení. Jak jsme vyrazili, tak jsme taky rychle museli přibrzdit. Přeci jen znehybněni ze skútru a především nezvyklí na tlak a množství (či spíše nemnožství) kyslíku v ovzduší ve výšce kolem 3000 náš organizmus trochu zaskočilo. Ale rychle jsme se vzpamatovali a za chvilinku už jsme byli nahoře.
Pak jsme ještě kousek popojeli a vydali se na druhý „trek“ tentokráte k východnímu vrcholu hory Hehuan. To už bylo trochu delší a převýšení kolem 300 metrů až k vrcholu ve výšce přes 3400 metrů. Z vrcholu bohužel nebylo moc rozhledů, protože všude byly mraky. Aspoň na pár chviliček na nás posvítilo sluníčko. Každopádně na vrcholu bylo příjemně a ani tam nebylo až zas tak moc lidí.
Asi po dvaceti minutách jsme sestoupili zpět ke skútru a vydali se na cestu dolů. Cestou jsme se zastavili u jedné chaty, kde jsme předtím zahlédli něco jako snackbar. Ten byl sice zavřen, ale zato zde byla banda Taiwanců, kteří na nás hned začali mávat a volat ať přisednem k nim a dáme si s nimi jejich vynikající polévku. Bohužel se nám nepodařilo se ubránit a bylo to opravdu hrozné! S Ovcí jsme se shodli, že jsme v životě nic tak strašného nejedli. Jen s velkými obtížemi jsme do sebe každý nasoukali misku toho hnusu a zakázaly mu aby se vrátil zpět tam kde mu bylo určitě lépe než uvnitř nás. Potom nás ještě starší manželský pár pohostil naštěstí mnohem lepším Oolong čajem a sušenkami a byli úplně nadšeni, že jsme z ČR, protože jejich syn tam před několika lety byl a oni by se tam taky strašně rádi jednou podívali.
Mezi tím už čas pokročil a pomalu se začínalo šeřit a tak už jsme na nic nečekali a rychle spěchali k našemu nocležišti. Jen krátká zastávka u benzínky, kde jsme zjistili, že opravdu nemají nic k jídlu. No naštěstí jsme ještě měli nějaké zásoby.
U hajzlíků jsme zjistili, že si pod stříškou někdo postavil stan. Ale co v nejhorším bychom se ještě vmáčkli vedle. Ale místo přímo pod hvězdnou oblohou se nakonec ukázalo lepším. V noci se přes nás sice párkrát převalil závoj mlhy, ale většinou jsme si mohli užívat jasné záře taiwanské noční oblohy.
Mimochodem, jak jsme trávili noc: Ovce ve dvakrát objemnějším spacáku než já, asi v pěti vrstvách, dlouhých kalhotech, teplých vlněných ponožkách a mojem kulichu; já: ve svojem slabším spacáku, v tričku, kraťasech, bez ponožek. Zatímco Ovci bylo v noci několikrát docela chladno, mně jen nad ránem trochu mrzly nohy, ale v ponožkách prostě do spacáku nevlezu :).
Stanaři se asi ve dvě sbalili a někam vyrazili – zřejmě plánovali zřít východ slunce z nějakého pěkného vršku. My spali až asi do šesti. Slunce se sem bohužel ještě nedostalo, ale zas tak strašná zima nebyla. Hlavně bylo úplně jasno, což nám dosti zvedalo náladu a popohánělo zpět k vrškům.
Jak jsme stoupali, slunce se do nás opíralo čím dál víc, a tak nám ani cestou nebyla zima.
Dojeli jsme o trochu dále a vyrazili a na další vrcholek Hehuanu, asi stejně vysoký jako ten včerejší. Nahoře jsme byli před osmou hodinou a nebyl tu skoro nikdo. Jen my a pálící slunce. To pralo čím dál tím víc a nám to nedalo a bezostyšně jsme nakonec shodili i trička a normálně se nahoře opalovali. Fakt zážitek!
A to asi i pro Taiwance co se sem pomalu začali trousit nabaleni v zimním oblečení :). Užívali jsme si sluníčka asi hodinu a byla to vážně paráda, to se jen tak nezažije, opalovat se v osm ráno skoro ve třech a půl tisících metrech ... a to druhého května :).
Cestou dolů jsem si ještě jednou vyběhnul kratší trek ze včerejška. Proti včerejšku to šlo o poznání lépe, ale pořád jsem cítil, že to rozhodně není stejné jako dole u moře. Cestou zpět se proti mně začaly valit davy taiwanských důchodců, a to až skoro přestalo být pěkné. Chtělo by to přeci jen něco pořádnějšího než tyhle propagační cestičky kolem silnice. Shodli jsme se s Ovcí, že se asi na nějakou takovou v nejbližší době vydáme povolení nepovolení. Ono to nějak dopadne. Kdyžtak jsme přeci cizinci, kteří nevěděli, netušili, zabloudili a hlavně nerozumějí :).
Sjezd byl v pohodě hlavně díky svítícímu sluníčku, takže jsem si na něj ani nebral dlouhé kalhoty, což mi přineslo drobné spálení levé nohy. Jak jsme se blížili výjezdu z hor, počasí se ale zase rychle kazilo a před Hualienem dokonce začalo i poprchat. Doma nás přivítala obvyklá místní šedobloha. Ani jsme nemohli uvěřit, že jsme se ještě před několika pár hodinami opalovali na žářícím horském slunci. Bylo to opravdu jak v jiném světě...

KOMENTÁŘE (0)

 Počasí v Hualienu mi začalo připadat poněkud šedé a vágní, tak jsem se rozhodl, že se vydám hledat sluníčko. A kde jinde hledat sluníčko, než na západním pobřeží. Dopravní prostředek byl také vcelku jasný – jako obvykle zase kolo :).
Jelikož jsem si řekl, že nemá cenu to nijak vyhrocovat, ohodnotil jsem přejezd pohoří Yushan první den jako zbytečnou zabijárnu, a proto jsem v pondělí vyrazil v klidu až kolem deváté s tím, že v klidu navštívím nějaké zajímavosti kolem highway číslo devět. Meteorologové na dnešní den předpovídali déšť na 20%, což je asi možné minimum (takže by to mělo znamenat něco, jakože určitě nebude pršet). To jsem ještě ráno překontroloval a vyrazil jsem. A začalo pršet :). Ne nijak silně, ale na zkažení nálady to tak akorát stačilo. Deštík střídalo mrholení a zase naopak, takže nakonec jediná zajímavost, kterou jsem navštívil byly Ruesuiské pastviny, kde si člověk jednak mohl prohlédnout kravičky (a fakt nebyly fialové :) ) a dvak okusil bělavý mok, kterýžto tyto produkují, stejně jako sýr z něj připravený. Ani jedno mě nějak více neoslovilo (mléko bych typoval maximálně na polotučné, sýr taková nasládlá mazlavost), ale aspoň to nebylo nijak předražené a prostředí bylo příjemné.
Mezi tím dokonce snad i přestalo pršet, takže jsem v klidu mohl dojet až do Chihshangu, kde se odbočovalo do hor. Ještě před cestou jsem si u Ovce ověřoval, že je potřeba si jídlo a pití nakoupit dole – nahoře už nic není. Proto jsem byl rozhodnut zastavit u prvního obchůdku za odbočkou.
Za odbočkou končilo město. Jak už to u mě chodí, místo abych se otočil, řekl jsem si, že tam ještě určitě něco bude. Nebylo. Tedy byly dvě malé podhorské vesničky, kde jsem prostě na žádný obchod nenarazil. To už jsem začínal mít docela hlad. Údolí se zde zužovalo a kolmé stěny se zvedaly vysoko nahoru. Přeci jenom jsem si řekl, že tam něco musí být. Asi po deseti kilometrech, kdy už jsem docela hlady nemohl, jsem opravdu narazil na obchůdek. Hurá! Brzy jsem však zjistil, že v obchůdku je k dostání pouze alkohol, nějaké jiné pití a konzervy s nějakými mořskými potvorami. Nevím čím jsem přemýšlel, když jsem si nic nekoupil a vyrazil dál. A to tak, že pěkně dolů, ztratit pěkných pár vybojovaných výškových metrů. A pak zase hezky nahoru.
Asi po dalších pěti km stoupání jsem uviděl stojící auto plné lidí, kteří něco řešili. Tak jsem se pokoušel optat, jestli přede mnou je nějaký obchod s jídlem. Asi po deseti minutách jsem z nich konečně dostal, že š´ kilometrs (jakože deset) by něco mělo být. Tak jsem zase vyrazil do stoupání.
Najednou jsem si všiml, že vedle silnice nějaké ženy sbírají ze stromů nějaké plody. Hlad mě donutil k nevídanému kroku – zastavil jsem a naznačil jsem jim, že bych od nich nějaké ty plody koupil. O tom nechtěly slyšet, ale pěkných pár aspoň trochu zralých něco jako meruněk mi zadarmo daly :). Hned za prvním rohem jsem jich půlku do sebe nacpal, ač jsem zjistil, že stejně ještě byly dost nezralé.
Toto mi dopomohlo, abych dojel do vesničky ve výšce 650metrů, kde opravdu byl obchůdek, ve kterém jsem si koupil a nechal uvařit nudle a zároveň nakoupil spoustu sušenek a vodu na další cestu.
Potom jsem vjel do mraků. A začalo pršet. Cesta to jistě byla pěkná, ale viditelnost byla mizerná. Kolem páté jsem dorazil do vesničky ve výšce něco přes tisíc metrů. Až mě překvapilo, jak byla rozlezlá po celém malém údolíčku mezi kopci.
V jednom obchůdku jsem narazil na paní co uměla anglicky. Dal jsem si u ní rýži s vajíčkem a pivko a optal se, jestli je ještě výše nějaké místo, kde by se dalo přespat. Říkala, že tohle je nejvyšší vesnice. Zkoušel jsem se doptat, na nějakou střechu, pod kterou bych hlavu složil. Začala mě přesvědčovat, abych se ubytoval v hotýlku hned vedle. Noc za 500NT. To bylo opravdu moc. Pak řekla, že by mi to zkusila ukecat na 300. Podíval jsem se do deště ven a šedou oblohu, a rozhodl se zalamařit a přijmout to.
Pokojík byl opravdu moc pěkný a byla zde i buržuazní vana, které jsem využil k tomu, abych krásně rozehřál své promrzlé tělo. Večer jsem skočil ještě do obchůdku pro jedno pivko a před spaním z terásky hotýlku pozoroval deštivou ulici.

Km: 146,26km
čas: 07:16:39
avg: 20,1km/h
max: 45,9km/h

Ráno budíček ve čtyři a hurá nahoru. Vyrážel jsem ještě za tmy, ale z čelovkou to bylo uplně v pohodě. V tuhle dobu jsem tady ani neměl nejmenší šanci potkat žádné auto.
Metry rychle přibývaly a se vzrůstající výškou jsem se bořil hlouběji a hlouběji do mlhy a teplota klesala a klesala. To mě dokonce i přimělo vytáhnout bundu a rukavice.
Kolem sedmé už jsem byl dost vysoko a najednou se mi začalo pozdávat, jakoby se viditelnost začala zvyšovat a dokonce jako bych zahlédl slabé záření. A pak se to stalo – mlha se najednou rozestoupila já viděl raním sluníčkem ozářené vrcholky kolem sebe. Úžasné.
Mraky sice ještě několikrát všechno zakryly, ale pak už jsem byl definitivně nad nimi. V osm hodin jsem byl na vrcholu. Tunel ve výšce 2720metrů. Užíval jsem si parádního rána mezi nejvyššími horami.
A pak jsem projel tunelem a byl na druhé straně. Tady byly mraky ještě o něco níž. Ale i tak mi netrvalo dlouho, než jsem do nich sjel. Byl to docela zmrzlý sjezd (přeci jen jsem jel pořád v kraťasech), ale pod 1500 metrů se začalo rychle oteplovat. Asi v 600 metrech už byl i docela pařák (ačkoliv sluníčko nesvítilo). Přeci jenom jsem byl na teplejším západě.
Dokud se jelo dolů, tak to jelo pěkně. Pak ale silnice kopírující tok řeky začala přejíždět jeden kopeček za druhým a mě to začlo pěkně štvát stejně jako rychle sílící provoz.
Náladu jsem si dost vylepšil obědem – dostal jsem víceméně celou slepici a ještě s pěknou oblohou. Sice za 200NT, ale myslím že jsem si to zasloužil! :)
Jen co jsem vyměnil silnici číslo 20 za silnici 27 provoz se rapidně uklidnil. Šlo spíš o takovou polňačku mezi vesničkama, čemuž odpovídala i šířka a povrch. Ale jelo se po ní pěkně. Jen na mapě jsem se nějak nechtěl pošoupávat a ke všemu začalo zase pršet a nebe přede mnou úplně zčernalo. V malém budhistickém altánku jsem chroupal sušenky a rozmýšlel kam tak dneska můžu dojet, a že škoda, že tady si člověk kvůli brzkému slunka západu moc neužije pořádných večerních jízd (doma často takhle člověk po večeři ujede ještě pěkných třicet, čtyřicet kiláčků).
Vyrazil jsem a najednou to jelo jak nikdy. Kilometry naskakovaly jak divé a místa se najednou zdála mnohem blíž než na mapě. Ještě za světla jsem v pohodě dorazil do Fangliou, což je na západním pobřeží a skoro na jihu. Tady jsem se připojil na již známou highway číslo jedna. Nebe se skoro vyjasnilo, a já si mohl dokonce prohlédnout sluníčko chvíli před tím než hoplo do moře, za kterým už je nedaleko Čína.
Dopřál jsem si dobrou večeři a pivko a vyrazil proti sílícímu protivětru a tmavnoucí obloze urazit posledních pár kilometrů na jih do Fenggangu. Poryvy protivětru byly někdy opravdu nechutné – jednu si takhle po rovince 20, najednou foukne a já jedu šest :). Ale nebylo to daleko, a tak jsem to zvládl. Když jsem odbočil do kopců k nejjižnějšímu přejezdu na východním pobřeží, zjistil jsem, že vítr je mnohem více východní než jižní. No dojel jsem nad první vesničku a říkal jsem si, že aspoň v noci nebudou komáři.
Původně jsem chtěl spát někde pod střechou, ale nakonec jsem si přeci jen ustlal pod hvězdnou oblohou – bylo to fakt parádní, takže mi ani nevadilo, že jsem spal na kamenech.

Km: 224,05km
čas: 11:49:28
avg: 18,95km/h
max: 53,3km/h

Večer jsem nepokračoval do hor hlavně kvůli tmě a silnému provozu. Ráno ve 3:50 ani jedno bohužel nebylo lepší. Ani protivítr. I tak jsem se ale odhodlaně vyzbrojen čelovkou vydal vzhůru. Něco přes pět set metrů vysoký horní bod cesty nebyl nakonec až zas takový problém a já si mohl vychutnat sjezd k východnímu pobřeží, nad kterým už se zatím vyhoupávalo raní slunko.
Tam jsem zjistil, že flexibilita místního větru je naprosto neuvěřitelná – začal foukat naprosto nehorázný severák, který srážel mou rychlost na rovince někam ke dvanáctce a někdy i méně. A to jsem si dneska plánoval zkusit to až domů – cca 250km. Zhola nemožné. Plahočil jsem se co to šlo. Jen občas energetická zastávka v 7-11 a pak už zase rychle (teda spíše pomalu) dál. Sluníčko se rychle rozehřívalo a brzy byl docela nepříjemný pařák. To jsem ale nějak nevnímal a šlapal a šlapal.
Marně jsem doufal, že za Tatiungem, kde se silnice číslo devět noří trošku do vnitrozemí to bude lepší. Nebylo. Aspoň se mi povedlo ušetřil asi deset kiláčků tím, že jsem nezajížděl do centra města a místo toho si vyjel jeden pěkný kopeček (aspoň tolik nefoukalo).
Jen díky vytrvalosti jsem chvíli před polednem měl stovku. Stejně hodně málo. Náladu mi trošku spravila jídelna, kde si člověk mohl nabrat na papírovou misku co se vešlo a zaplatil 70NT. Takticky jsem největší přihrádku v mističce vrchovatě naplnil masem. Když jsem se později rozhlédl, zjistil jsem tedy, že to jde ještě mnohem efektivněji (člověk by opravdu nevěřil jak vysoká hora masa se vejde na tak malou plochu :) ), ale vynahradil jsem si to třemi mističkami polévky, která byla free :).
Pak ještě koupit kolu a vyrazit proti o malinko slabšímu, ale stále výraznému protivětru. Zastavoval jsem asi každých 15km jenom abych se napil a pak rychle dál. Takhle asi do 160km. To už jsem musel zastavit u 7-11. K občerstvení postačil koláček. Nebe už dávno nebylo modré. Ba naopak občas dokonce pochcávalo a přede mnou to vypadalo ještě spíš hůře. Zavolal jsem tedy Ovci, jakže to vypadá doma. Prý šedo ale neprší, tak fajn.
Vyrazil jsem a kupodivu už skoro nefoukalo! Konečně se jelo docela v pohodě, ačkoliv už asi posledních padesát km se ozývala slabá bolest v koleni.
Další zastávku jsem plánoval na cca 200. km. To nějak nevyšlo. Hypnotizovala mě blížící se vzdálenost k domovu. 50, 40, 30... A pak si zastávka o sebe řekla sama. Kř, pssss... a zadní kolo prázdné.
Čekal jsem nějaký nával zlosti, naštvanosti, rozhořčení... nic. Prostě jsem v klidu zastavil, sundal brašny, otočil kolo, sundal zadní kolo, na dně druhé brašny našel nástroje na opravu (to prostě nikdy nemůže být v první brašně, to mě nemohlo vyvést z rovnováhy), vyndal starou duši, neukvapil se a prohlédl plášť, ve kterém jsem našel provinilce – malý hřebíček, který byl připraven poradit si i s další duší, což jsem mu naštěstí překazil, vložit novou duši, lehce bez nástrojů zadělat plášť, nenechat se znejistět jiným druhem ventilku, po pěti minutách přijít na to, jak že se pumpuje, napumpovat, nasadit kolo, řetěz, otočit, nasadit brašny, všechno uklidit, zkontrolovat... Zjistit, že mi to zabralo jen cca 30minut.
Nevím kde se ve mně ten klid vzal, ale samotného mě to překvapilo :).
Akorát se mezi tím začalo stmívat, takže jsem zapnul blikačku a vyrazil vstříc posledním třiceti km.
Jak jsem zjistil, oprava kola mě asi uchránila před pěkným lijavcem. Takhle už jsem si užil jen následky – pořádné kaluže.
Ačkoliv jsem si uvědomil, že jsem naposledy jedl někdy před polednem, už jsem to dojel domů na energetickou rezervu nevím odkud :). V 19:30 jsem byl doma. Nad očekávání výborný čas!

Km: 244,36km
čas: 13:09:39
avg: 18,57km/h
max: 46,5km/h

Shrnutí
Zase jedna fajn projížďka. První půlka až trochu moc buržuazní, ale druhá to zachránila, takže jsem si i docela máknul a myslím že jako trénink na Tibet to zase posloužilo dobře. Jen více takových cest :).

km: 614,67km
čas: 32:15:46
avg: 19,05km/h
max: 53,3km/h


KOMENTÁŘE (0)

 Původně jsem plánoval plus mínus 4denní výlet skrze taiwanské vnitrozemí. Po konzultaci s pány z meteorologické stanice (rozumě podíval jsem se na předpověď počasí) jsem však plán zkrátil na dva dni a nakonec zbyl den jedinný, ale pěkně od začátku.

3:33 - Zvoní budík. KK (spolubydlící) samozřejmě ještě vzhůru. Zase trochu nechápavě kouká, když beru kolo a vyrážím.
Ještě zastávcka v 7-11 pro snídani a ve 4 už míjím bránu kampu. Natěšen na pěkný den, který slibovala předpověď se řítím k Hualienu. Tam začíná kapat. Pak pršet. Pak lejt. Docela slušná průtrž. No aspoň dostává příležitost testu moje pláštěnka na brašny. Ale i tak si nemůžu nevzpomenout na toho pána jak volá na meteorolog. stanici a říká: \\\"Tak už třetí den vyklízím ze sklepa to vaše polojasno!!!\\\".
Za Hualienem se déšť kupodivu trochu umoudří a nakonec i přestane. Když dorážím ke vstupu do národního parku Taroko, mraky se trhají a já vidím nejdřív kousky modrého nebete a pak konečně i sluníčko.
Cesta začíná spíše mírnějším stoupáním, ale hned od začátku se objevují špatně či vůbec neosvětlené tunely. Naštěstí většinou alespoň někde tam nakonci prosívát něco světlého. Ze zadu důvěruju svým reflexním brašnám - blikačka je pod nimi tak schována, že by stejně asi nebyla moc vidět. Ale stejně v tuhle raní dobu, potkávám auta jen sporadicky.
Sluníčko krásně osvětluje okolní kopečky a skaliska - opravdu moc pěkná podívaná.
Za chvíli už jsem asi v 500m n.m. v Tienshanu - taková turistická vesnička, je tu chrám a kdovíco ještě. O půl osmé jsou však ještě zavřeny všechny obchody, tak jsem nucen odložit snídani číslo 2 na neurčito - přeci ale někde musí být nějaké obchůdky či tak něco.
O nějakou dobu později už ve výšce 900m n.m. míjím odbočce k jediné škole uprostřed národního parku, kde jsme byli asi před měsícem na exkurzi a vydávám se do partyjí, kde jsem ještě nebyl.
Míjím jednu vesničku, která je trochu bokem - přes docela velký hlad a pocit nedostatku energie jsem línej vybočovat z hlavní silnice. Pak už to začíná být docela vážné. Přeci jen jsem snídal před čtvrtou a teď už bude deset a kopec si nějakou energii žádá.
Předjíždím docela velkou bandu cyklistů. Mají docela supr celoodpružený kola, slušný vybavení, ale nějak jim to nejede :).
Můj žaludek i energetický deficit zachraňuje malý obchůdek u silnice. Původně jsem chtěl koupit něco sladkého, ale to bohužel v sortimentu nebylo, a tak jsem nepohrdl ani instantními nudlemi. Paní prodavačka, jejíž malý synek skotačí okolo, my je ochotně zalévá vroucí vodou a potom mě chatrnou angličtinou přesvědčuje, že musím čekat než se nudle uvaří. Nu což, aspoň zatím pozoruju okolo projíždějící cyklobandu a zdravím se s nima.
Nudle hotovy, snězeny, zaplaceny. Loučím se s paní a vyrážím zase vzhůru. Za překvapivě krátkou chvíli dojíždím zadní část pelotonu. Úplně poslední cyklista poslouchá rádio a velmi hlasitými výkřiky si ulevuje od vydávané námahy. Když ho dojíždím radši přestane :). Za chvíli jsou zase všichni za mnou.
Fotím si tabuli 1640 metrů - je to nejvyšší místo kde jsem kdy byl na kole - zatím vedla Sněžka.
Asi do dvou tisíc to jde vcelku bez problémů a výškové metry naskakují jedna radost. Pak už se zase začíná hlásit o slovo žaludek a hlavně chybějící energie. Míst k občerstvení opravdu méně než šafránu. Ve 2150 metrech má být nějaké významní místo, tak doufám, že tam bude i nějaký obchůdek. Nakonec je to jen starý ztrouchnivělý strom a parkoviště. Proklínám jej a vyrážím na dalších asi deset km. Nejprve dost nahoru, pak brutální sjezd asi 200 výškových metrů a pak zase nahoru do 2350. Tady je konečně benzínka a dokonce je tu k dostání kromě pochoutek pro auta i skůtry i nějaká ta pochoutka pro mlsný a hlavně hladový jazýček. Kupuju vodu a velké balení sušenek. Pak mi ještě jedna paní ze zastavivšího auta vnucuje nějaké další sušenky a zajímavé ovoce. Nezlobím se :).
Úsek do 2570 metrů byl docela zvládnutelný, ale krásné výhledy okolo se dávno vytratily a já trávil čím dál tím víc času v mrakách a mlze. Co se však nevytratilo byly všudypřítomné opice kolem silnice. Tu nějaká seskočila ze stromu kousek vedle mě, tu mi nějaká přeběhla přes cestu. Už jsem jenom čekal, kdy po mně nějaká něco hodí.
Ve 2570 metrech byla zase na místní poměry větší vesnička (možná i 15domů) a hlavně křižovatka. Silnice číslo osm se zde stáčí k severu a klesá již dolů, zatímco zde začíná silnice 14 nějaký znak (asi východ nebo kdovíco), která si to míří přímo k nejvrchnějším partijím. A to tak, že velmi přímočaře. Stoupání doposud většinou bylo dost pod 10procent. Tohle bylo místy minimálně kolem 12ti. Dosti mě zaskočilo. Sklon se zřejmě spojil s rychle řídnoucí hustotou vzduchu a já si připadal jak ve snách. Trošku mě začala pobolívat hlava a hlavně mě uplně opustily síly. Musel jsem zastavovat každých 200metrů. Doposud jsem si téměř celou dobu vystačil s převody do 3-5. Teď jsem jen střídal 2-4 a 2-2.
Zkoušel jsem pojídat něco sladkého, pít, odpočívat. Nepomáhalo nic. Sebemenší kopeček pro mě představoval problém. Osm kilometrů jsem jel asi hodinu a půl.
Konečně jsem byl ve vesničce Hehuan - 3158 metrů. Věděl jsem, že to však není nejvyšší bod, a tak jsem rovnou pokračoval dál. Naštěstí jsem skoro od začátku viděl před sebou sedlo a na něm parkoviště. Blížilo se pomalu pomaličku a já pořád musel zastavovat a pomaličku popojíždět. Byl to asi jen kilometr a půl, ale trval mi asi 20minut. Konečně vrchol! 3275 metrů. Nejvyšší bod na této silnici a pravděpodobně i nejvyšší silnicídostupný bod v Taroku, ne-li na celém Taiwanu. Od nějaké dvojice jsem se nechal vyfotit u vrcholové tabule.
Pak jsem naposledy zvážil plány. Ten původní byl pokračovat dál dolů na druhou stranu a tam někde zakempit a zítra si zase užít cestu přes krásné prosluněné Taroko zpět. Rozhlédl jsem se okolo - mraky, mlha, žádná viditelnost. A to předpověď slibovala polojasno. Mám já to zapotřebí? A hlavně, chce se mi zítra zase šplhat v tomhle řídkém vzduchu nahoru? Podíval jsem se na tachometr. Najeto 122km, půl třetí odpoledne. Rozhodl jsem se to zkusit domů. Zbývalo mi 3,5 hodiny světla.
Sjel jsem tedy zpátky do Hehuanu, kde jsem s trochou problémů konečně koupil pár pohledů (i když takových trochu zvláštních), zjistil, že teplota je 11stupňů a chvíli pokecal s francouzskou rodinkou - rodiče přijeli navštívit svého synátora, který studuje v Kaoshungu a teď společně cestovali po Taiwanu.
Pak už jsem vyndal z brašen zimní rukavice a nadále v tričku a kraťasech se jal sjíždět dolů. Ještě v horní části mě čekal jeden kopeček, který zase nebyl moc příjemný, ale pak už dolů dolů dolů.
Až zase kousek nad 2000 hranicí mě čekalo oněch 200výškových metrů vzhůru. Necítil jsem se úplně čerstvě, ale i tak pro mě byly rozhodně menším problémem, než 50výškových metrů tam nahoře.
Asi v 1800 metrech jsem zastavil a zjistil, že moje chlupy na rukách i nohách jsou pokryty docela hurbou vrstvou jinovatky. Tak jsem si radši na zbytek sjezdu vzal i mikinu a dlouhé kalhoty.
Cestou jsem ještě dvakrát potkal ony francouze a poradil jim, kam by se ještě mohli podívat.
Kolem šesté, kdy akorát začínala tma, jsem opouštěl Taroko. Po hlavní devítce už to za tmy nebyl problém. Před osmou večerní jsem byl doma.

Shrnutí: fajn vyjížďka, která mi ukázala, že jezdit potakovýchhle kopcích není jentak a před plánovaným výletem \\\"přes tři taiwanské vrcholy\\\" (plus mínus taková cesta jako dnes třikrát za sebou) bych měl ještě řádně potrénovat.

Trocha statistiky:
km: 243,57
čas: 13:30:17 (nahoru 8:46:00)
max. rychlost: 57,4 (nahoru 48,5)
průměr. rychlost: 18,035 (nahoru 13,9)

KOMENTÁŘE (0)

 Dva týdny ud mého objezdu Taiwanu uběhly jako voda a nás (mě a Ovci) čekalo splnění prvního předmětu - Rock Climbing Coursu.
Vše začalo v sobotu chvíli po čtvrté, kdy nám zazvonil budík. Pro Ovci bylo vstávání opravdu hororové, ale nakonec to také nějak zvládl a před pátou už jsme byli u školní brány, kde jsme měli sraz s půlkou aktérů kurzu a především Iris - naší řidičkou :). Taiwanci se podle dobrého zvyku začali trousit kolem 5:10. Před půl šestou už jsme naštěstí mohli vyrazit.
V Hualienu byla první zastávka na snídani. Hamburger docela bodnul. Pak už hurá na sever. Ačkoliv předpověď nebyla nijak úžasná, počasí bylo opravdu krásné až žhavé.
Kolem dvanácté jsme zastavili na pláži ve Fulongu, kde nám naši spolucestující slibovali bezva koupání. To nakonec vypadalo tak, že jakmile jsme se zanořili do vody více jak po kolena už na nás pískal něcojako plavčík, který asi neuměl plavat, a tak raději do vody nikoho nepustil. I tak to ale byla sranda a tu půlhodinku tam jsme si pěkně užili.
To už se přiblížila jedna, kdy jsme se měli potkat s Benjaminem, a tak jsme vyrazili ještě kousek na sever k Long Dongu, kde byl sraz. Místo jsme nakonec našli bez problémů. Zato Benjamin se docela zdržel a druhá polovina studentů, kteří cestovali vlakem a busem také.
Aspoň jsme si zatím mohli vychutnat krás okolních skaliskek pnoucích se od oceánu vzhůru a vzhůru. Opravdu úžasné místo od prvního pohledu.
Když jsme byli konečně kompletní, byly asi tři hodiny a my vyrazili na exploraci skalisek, která se následující dny měly stát zkouškou našich dovedností a sil.
Čas asi do šesté hodiny jsme trávili tréninkem uzlů, zacházením s vybavením a podobnými kratochvílemi. Když se slunce začalo klonit vyrazili jsme zpět k civilizaci. Zde už nás čekala večeře v lunchboxech (prostě jídlo zabalené v krabičkách s hůlkama included).
Večer ještě nakoupit v 7-11 a následně v jednom dalším obchodě a s menšími průtahy zpět na místo, kde jsme se včera sešli - u dvou altánků vysoko na mořem osvětlovaným krásným měsícem. Ačkoliv bylo teprve krátce po deváté, rychlé usnutí nám nedělalo problémy.

Ranní budíček byl nastaven na pátou hodinu. Jelikož jsme uléhali dost brzo, nebyl to ani takový problém (dokonce ani pro Ovci, a to je opravdu co říct!). Pak nás čekaly asi 3km běhu na snídani. S Ovcí a Timem (svalovec, který je v Benjaminově tříde sebetríznitelů) jsme doběhli bez problémů první. Hamburger byl celkem fajn a my byli ready vyrazit na skály. Dneska konečně už i lízt!
Cesta od auta asi kilometr podle pobřeží po kamenech až ke skalám nebyla úplně příjemná a to především proto, že jsme s Ovcí táhli velkou (a hlavně těžkou) tašku s lezeckým vybavením.
Ještě chvíli jsme se seznamovali s tím jak na to a Benjamin spolu s pomocníkem Wanangem (omlouvám se za komolení jména) shodili z hora první lana a my mohli lézt. V celé natěšenosti jsem se vydal nahoru jako první lehčí pravou cestou a bez větších problémů dosáhl vrcholu, kde jsem musel políbit karabinu, které jsem vděčil za bezpečnost svého života a zvolat \\\"I love my techaer!\\\".
Tuto cestu pak zdolali s menšími či většími problémy skoro všichni ostatní. Prostřední cestu jsem bohužel neměl možnost vyzkoušet, zato levou, kterou zdolal jen Wanang a Ovce, jsem zkoušel hned třikrát, ale jediné co se mi podařilo bylo zdolat spodní docela náročnou část, kterou všichni ostatní až na Ovci srabácky oblézali. Přes problematický bod pod prostředkem jsem se nedostal ani jednou, ačkoliv si myslím, že mi moc nechybělo.
Kolem dvanácté nás čekal oběd (zase v lunchboxech), po kterém následovalo osvěžující koupání v oceánu, abychom od tří do asi půl sedmé mohli zase lozit. Celý den bylo, jak Benjamin předpovídal, really really really hot a slunce pralo o sto sedm, ale naštěstí jsme se dobře mazali a helmy na hlavách taky udělali své, takže si sluníčko snad na nikom nevybral osvou daň.
Trochu jsem litoval, že byly jen tři lana na tolik lidí (dohromady nás bylo asi 15), takže jsem neměl možnost vyzkoušet prostřední cestu a tedy jsem dosáhl jediného vrcholu (narozdíl od Ovce, který zvládl všechny tři). Ale i tak to bylo moc fajn.
Pak už zase večeře, 7-11 a zpátky na místo odpočinku. Tentokrát pro nás však Benjamin našel \\\"mnohem lepší místo\\\" asi 200metrů vzdálené. Místo bylo fajn až na to, že bylo poněkud tvrdší a zkopcoidnější. A fajn přestalo být asi po půl hodině, kdy jsem akorát začal upadal do hlubšího spánku, když tu kap, kap, kapkapkap a už lilo. Sbalení bylo velmi rychlé a přesun do altánku také. Tam jsme zjistili, že díky větru je stejně jeho polovina zatopena. Naštěstí tu byl ještě jeden, kde jsme nakonec s polovinou dalších lidí našli útočiště.
Byli jsme dost namačkáni, ale spát se dalo. Aspoň do chvíle, než kamarádi komáři zjistili, že venku prší a tady ne. Co člověk vystrčil ze spacáku, to bylo okamžitě zacíleno a zasaženo. Nějaký hajzlík mě dokonce nehorázně bodnul přes tričko do zad. Netuším jak se mu to mohlo povést.

Ačkoliv jsme šli spát později než den předtím, budíček byl už o půl páté. Pršet kupodivu přestalo a dokonce se i trochu vyjasnilo. Takže zase 3km běhu na snídani. Tentokrát jsme s Ovcí setřásli i Tima.
Po snídani jsme zase dojeli k moři a vydali se k útesům. Když jsme dorazili na místo, kde jsme byli včera, nebe bylo zase docela šedé a my čekali, kdy začne sprška. Benjamin tedy navrhl tři možnosti. 1. Jet domů a cestou se ještě někde zastavit. 2. Jet do Taipeie na really, really great lezeckou stěnu a třeba se sem ještě odpoledne vrátit. 3. Zkusit to tady. Pak následovalo dvojkolové hlasování, ve kterém jednoznačně zvítězila možnost číslo 2 - TaiPei. Tak jsme zavolali LongDongu \\\"Byebye\\\" a... vylezlo slunko :). Takže jsme přeci jenom nezvolili směr zpět ale vpřed a popošli ještě asi 500m k dalším úžasným skalám.
Nakonec se mi díky neodhodlanosti ostatních podařilo dostat se na stěnu třikrát a pokaždé to bylo opravdu supr. Bohužel se mi nepodařilo překonat u jedné cesty horní asi dva metry, kde šlo o to, vyhoupnout se římsu, odkud už se dalo dosáhnout na vrchol. To se nakonec povedlo jen Wanangovi.
Na závěr ještě následovalo slaňování, což sice nebyl takový adrenalin, ale bylo to také fajn. A pak... začalo pršet.
Cesta zpět po mokrých kamenech s docela velkou zátěží v lijáku nebyla nic moc, ale nakonec jsme to všichni společnými silami zvládli a ocitli se zpět u aut. Jelikož jsme dnes stejně měli jet večer domů, sbalili jsme a vyrazili.
Cestou jsme se ještě zastavili ve Fulongu na nádraží, kde někteří netrpělivci co spěchali dom přesedli na vlak. Další zastávka byla v Ilanu, kde Benjamin potřeboval udat asi půjčené nebo kradené nebo nevímjaké kolo, a tak nás vyhodil před místními very famous hot spring (velmi známými horkými prameny) a ať si to užijem, že za hodinku see you. Zjistili jsme, že dovnitř se dá jít pouze úplně naked (nazí), což se především holkám moc nelíbilo, tak jsme se na to vykašlali a užívali si pozdněodpoledního slunka, které zase vylezlo a příjemně hřálo. Do toho jsme ochutnali nějaké místní speciality a koukali na místní vodní divočáky, kteří se ráchali v malém bazénku.
Poslední zastávka byla asi 40km před domovem na pláži po tarockými velikány, kde se nám asi po půlhodině podařilo z mokrého dřeva (a kupy papírů) rozdělat oheň, při kterém proběhl takzvaný ending neboli uzavření akce. Bylo to moc fajn a já si při tom uvědomil jak moc nám tenhle báječnej výlet dal - zažili jsme spoustu zážitků, vyzkoušeli nové věci a poznali spoustu nových supr lidí, kteří do kupy tvořili parádní team. Jsem Benovi opravdu vděčen za to, že tohle zorganizoval a už dost těším na květnový bike trip.

KOMENTÁŘE (0)

 Den první - jak jsem zmoknul v Kentingu
Když my v pět hodin zazvonil budík, KK (spolubydlící) ještě seděl u noťase. Když viděl jak vstávám, beru kolo a odjíždím, docela koukal :). Ještě nutná zastávka v 7-11 pro dvě čokobuchty a hurá na jih. Nejprv teda kousek na sever až skoro k Hualienu, abych se u moře napojil na pobřežní highway číslo jedenáct. Tam už se docela rozednívalo. Raní deštík ani nevadil, ale říkal jsem si, abych už byl na jihu, tam je přece vždycky hezky.
Do zad mi vál příjemný větřík a já uháněl jak o závod. Tuhle pobřežní "dálnici" jsem si pamatoval ze svojí předešlé cesty ještě na školním kole (to jsem po ní ujel prvních 50km) a ve vzpomínkách mi zbyly především dva veliké kopce. Ty jsem teď přeletěl ani nevím jak a uháněl jsem dál již rovinatou krajinou. Ani jsem se nenadál a byl jsem za obratníkem draka...teda raka :). Nu ale počasí jako by si toho vůbec nevšímalo a střídavě poprchalo a bylo mlhavo a ošklivo. Prostě ty parádní výhledy na moře, které jsem měl celou dobu po levé ruce nebyly zas tak extrémní, jak by zřejmě byly za modrého nebete.
Pak už se objevil Taitung a tam jsem se připojoval na highway číslo devět, která dále tvořila jedinou komunikaci. Doprava opravdu trošku zhoustla, až se mi to úplně nelíbilo, ale co se dalo dělat. V poledne jsem měl krásných 155km a připadal jsem si naprosto čerstvě.
Cesta pokračovala dále podle pobřeží, ale výhledy byly stále odmocněny (jakože opak toho když je něco něčím umocněno) ošklivým počasím.
A potom se silnice stočila do hor, aby je přetla a provrtala se až na západní pobřeží. Jak jsem se vzdaloval od moře a nabíral výšku, déšť houstl a houstl. Ve spojení s cákajícími kamiony, busy a dalšími otravy mocnic. Chvíli jsem se kus před vrcholem (který jsem už docela horentně vyvolával jako zjevení) posečkal pod jakýmsi altánem. Nějak jsem v tom ale rychle přestal vidět perspektivu a rozhodl se, probít si pro věčné slunce západního pobřeží. První část sjezdu byla dost nepříjemná, protože jakmile jsem to maličko pustil, strašně to cákalo. Jak jsem klesal, tak se opravdu začínalo pomaličku prosvětlovat, a pak jsem ho uviděl! Slunce! Sice ještě chvíli pršelo, ale poslední část sjezdu už byla docela vychutnávka.
Když jsem dojel dolů, rozhodl jsem se spojit se zbytkem skupinky, od kterých jsem naposledy slyšel z Kentingu. Také tam ještě byli, a tak jsem se rozhodl, že už tam za nimi dojedu. Původně jsem myslel, že to je tak 20kiláčků. Bylo to 35 a navíc začal chvílema pěkný protivítr. Pak se setmělo. A mě už to pěkně štvalo. Co mě asi zachránilo byly sušenky, které jsem koupil někde u Taitungu. Díky těm jsem dojel až do Kentingu, který mě přivítal zase pěknou sprškou! A to by to kromě léta mělo být snad nejméně deštivé místo na Taiwanu!!
Zjistil jsem, že Kenting je vlastně jedna velká rušná ulice plná, turistů, restaurací, hotelů, bordelu a tak všeho co k tomu patří. Jelikož jsem toho měl akorát dost, docela jsem uvítal, když mi ostatní nabídli jestli se chci ubytovat s nima - bydlí ve třech v pokoji pro čtyři a to za dvě stovky (cca 120Kč). Neodolal jsem.
Hned jsem si dopřál horkou spršku a pak jsme vyrazili na večeři. Ta se teda pěkně prodražila. 260 za nějaké spicy kuře s rejží. A to to bylo z těch levnějších jídel! Nu co už. Pak jsme si ještě koupili nějaký pivko na večer na pokoj. Já prozřetelně jen jedno. Bylo to tak akorát - po něm jsem padnul a spal.

km: 293,51km
čas: 11:42:17
avg: 25,08km/h
max: 56,8km/h


Den druhý - vzhůru na sever!
Budíček zazvonil zase v pět a já se pokoušel ostatní neprobudit. Úplně se to nezadařilo, ale myslím, že jim nedělalo takový problém zase usnout :).
Mě čekal ještě kousíček na jih. Konkrétně asi 10km, k nejjižnějšímu cípu Taiwanu - co by to bylo za objezd, kdybych nenavštívil nejjižnější místo :). Akorát s rozedněním jsem si udělal fotku s ukazatelem, jakože už to opravdu jižněji nejde a zamířil jsem zpět na sever.
Tu mě docela zaskočil slušný (či teda spíše neslušný protivítr). Vůbec nevím kde se tu vzal. Mám pocit, že včera foukal aspoň tady dole obráceně!
No prvních 40km zpět k rozcesníku do hor byl hodně boj, ale zvládlo se, a pak se cesta stáčela trochu méně na západ a najednou to jakž takž šlo.
Po včerejším "rozhazovacím" dni jsem se rozhodl, že dnes bych moch trochu šetřit. To se dařilo až do chvilky, kdy jsem se rozhodl, že bych měl obohatit jídelníček o nějaké to ovoce. U stánku u silnice jsem si vybral dva kousky takového broskvojabka (znalci tropického ovoce odpustí :) ) a podával jsem paní stovku, že si jako rozměním. Ona na mě tak kouká a pak naťuká na kalkulátor 217. To jsem vyval oči, ale obchod už jsem nerušil. No ze zlata to kupodivu nebylo, ale jíst se to aspoň dalo, no.
To už začínaly okolo houstnout domy a já zjistil, že jsem opravdu na západě. Jedno velké město říkali. A moc daleko k pravdě to opravdu nemělo. Provoz taky docela šílený.
Někde kousek před Kaoshungem jsem při stání na červenou (zatrolené křižovatky) uviděl tabuly mekáče, že přes poledne každý menu za 79 doláčů. Nejprve jsem si říkal, že se přeci nesnížím na takovou úroveň jako jíst v mekáči, ale ta mrška červená trvala nějak dlouho a hlad zvítězil :).
Průjezd Kaoshungem vypadal asi jako zelená-zelená-červená-zelená-... Když už jsem myslel, že musím být každou chvíli venku, zjistil jsem, že jsem se ztratil. Hledání cesty dalo chvíli času a navíc jsem se nakonec místo na silnici 17 připojil na silnici 1. Manévr k návratu sežral asi dalších 5km.
Před Tainanem se vrátil nepříjemný protivítr. Ve městě se naštěstí zase docela eliminoval. Průjezd Tainanem byl vcelku bez problémů. A pak už následovala země nikoho. Ano, opravdu tady při pobřeží nebylo skoro nic, kromě rýžových políček a semtam baráku. A hnusného sílícího protivětru! Ale takhle na večer už mě to ani tolik nebralo. Prostě jsem jel pomalu.
S počínajícím soumrakem jsem dojel do městečka Beimenu. Zde jsem zastavil u nějakého jakože obchůdku-hospůdky já nevím čeho, kde se o mě hned začali zajímat místní. Anglicky neuměl nikdo, ale popovídali jsme si. Když jsem říkal, že cestuju kolem Taiwanu, tak přinesli hnedka mapu a už jsem jim to tam prstem maloval kudyže kam a jak. Chtěli mi tu mapu i dát, ale já si vystačil se svoji.
Když jsem tak nějak naznačil, že jídlo, tak mě poslali dál. Bylo to teda skoro naproti :). Jeden z oněch chlapů mi ještě přinesl doporučení, že jsem jako ten co objíždí Taiwan :).
No hlad jsem měl veliký, takže jsem si hned začal říkat cože bych si dal. No nakonec z toho vyšel fakt plnej talíř rejže se seafoodem (to jsem si teda zrovna nevybral :) ) a k tomu plnej druhej talíř vepřovýho a zapíjel jsem to velkým dobrým Taiwan beerem. Měl jsem skoro problém to do sebe dostat, a to je u mě co říct. Za dvě stě dobrá investice :).
Když jsem potom vyjel, nějak se do mě pustila zima (i když to určitě byla jen ona přezdívaná piva zimní:) ) a vůbec už jsem byl nějak línej. Tak jsem zahnul co to šlo a octl se u jakéhosi budhistického chrámu. Vedle byl pěkný altánek. Krásně by se v něm spalo, ale bohužel uprostřed svítilo světlo. Tak jsem se svalil kousek vedle s tím, že když bude pršet, mám se kam přesunout. Kvůli stále silnému větru jsem se nebál ani komárů. Ti však přišli. Ale dalo se to nějako přežít.

km: 213,88km
čas: 11:06:21
avg: 19,27km/h
max: 42,03km/h


Den třetí - zatrolenej protivítr!
Budíček zazvonil dnes už po čtvrté (jakože ve čtyři hodiny, ne že zvonil čtyřikrát) a já se probouzel s nadějí, že vítr ustal. Opak byl pravdou. Vyrazil jsem tedy ještě za tmy na šnečí cestu. Když jsem fakt makal, tak to po rovině (kopce se tady na západě nějak nevedou) jelo slabých 15. Ve městech to bylo trošku lepších, ale těch teď bylo jako naschvál jak šafránu.
Ke snídani jsem měl, jako ostatně vlastně každý den, postupně dvě čokoládový buchty - stávám se na nich závislej :).
Šnečí tempo jsem doháněl snad jen usilovností s jakou jsem nepřestával, a to ačkoliv bych to kolo nejraději zahodil.
Před polednem (kdy už jsem kupodivu měl 110km šnečím tempem) jsem zastavil v jednom větším městě na oběd ve zřejmě typické taiwanské jídelně. Jídlo jsem si mohl nabrat sám do plasové misky a prodavačka jen okem ohodnotila, za kolik že to je :). Maso jsem měl, rejži jsem měl, pár druhů zeleniny. Prostě optimální obědová volba a 60 byla dobrá cena.
Pak už vzhůru šneci zase na sever. Během odpoledne jsem chvílema propadal skoro depresím. Rovinka, pěknej asfalt, makám co to jde, jedu dvanáct. Ano protivítr zase ještě zesílil. Absolutní beznaděj. Až najednou někdy v pět se to najednou trošku rozjelo. O půl sedmé jsem byl už skoro za tmy v Houlongu a na tachometru neuvěřitelných 200km.
Zapadl jsem do první jídelny. Výživná nudlová polívka (fakt to vydá za normální jídlo) zalitá velkým pivkem a hned bylo spokojeněji.
Byl jsem rozhodnut dojet za město a tam zakempit. Problém nastal, když jsem zjistil, že město nekončí, ale navazuje další a další. A když jsem po 17km zjistil, že už jsem na kraji něcojakokrajského města Hsinchu, rezignoval jsem, zahnul kousek od hlavní silnici na malé parkovišťátko. Z jedné strany 15 metrů a na dohled do hlavní ulice na druhé straně trať s obdesetiminutovým provozem. Ignorace. Celta, spacák, spát.

km: 217,81km
čas: 12:55:49
avg: 16,85km/h
max: 41km/h


Den čtvrtý - severní pobřeží
V noci přišli i komáři a to tak, že pěkně hnusně. Navíc jsem si nějak přeležel jednu ruku a propotil spacák. Každopádně ve 4 vstávat makat. Protivítr samozřejmě úplně neustal, ale bylo to rozhodně lepší než včera. Chvíli jsem trošku pobloudil v okolí Hsinchu, ale žádné velké kilometrové deficity. A pak už road number 15 (silnice číslo 15) a už se to uhánělo. Kupodivu to jelo fakt pěkně. Ne tak jako první den, ale prostě jsem se hýbal.
Docela brzo jsem byl ve městě Bali které leží na západě taipeiského zálivu či jak se to jmenuje a je tu i taipeiský přístav. Hlavně je tu hodně lidí a ještě hlavnějc hodně aut. Pak přes most, podívat se kilometr od Taipeie a hurá do Danshuei. Hnusné smradlavé město. Přeplněné nekončící silnice. Fakt humus. Ale s nekonečným koncem města trošku polevil i provoz (dokonce snad až pouze na úroveň dost nepříjemný). Asi po 30km jsem se dostal pro změnu k nejsevernějšímu bodu Taiwanu. Jde o jakýsi maják Fuguijiao. Podle mapy i podle oka mi teda příjde že vedlejší poloostrůvek je ještě trochu severněji, ale s geografy se hádat nemá asi cenu.
U tohohle majáku jsem strávil asi půl hodiny. To bylo kolem poledního a slunce pražilo o sto sedm. Nato že Keelung je nejdeštivější místo Taiwanu vskutku překvapivé. S polednem se dostavil také hlad. Ten jsem zahnal místní rybičkou v místní hospůdce.
Silnice stále kopírovala pobřeží a bylo to fakt moc pěkné. Jen kdyby nebyl ten provoz.
Jelikož jsem si uvědomoval, že co ujedu dnes, nemusím ujet zítra, a že zítra mě i tak každopádně čekají krásné kopečky, snažil jsem se jet co to šlo. V Touchengu jsem už zase za soumraku zamířil do místní jídelničky na večeři. Moc dobrý nudle a za pade. Naproti v 7-11 jsem si ještě koupil pivko a vodu na ráno. Při popíjení pivka jsem rozmýšlel co dál, kam hlavu složit. Jednak jsem se trošku obával, že v noci sprchne a jednak mě za tu chvilku štíplo asi deset komárů. Řešení mě nenapadlo, a tak jsem vyrazil dál.
Asi po deseti pomalých kilometrů plných rozhlížení, jsem uviděl takovou nějakou malou asijídelničku, kde byli dva stoli a chlaďák s pitím. Někdo se tam zrovna cpal. Dostal jsem z toho hlad. Když jsem zastavil a začal se rozhlížet, chlapík od stolu vstal a vyšel za mnou, co že bych si jako přál. Angličtina víceméně žádná, tak jsem jako naznačoval jestli jako jídlo. Tak naznačoval, že jasně a ať jdu dál. Podělil se se mnou ze svého (rýže, zelenina, seafood, rybička, ...) a já se s ním zase podělil o to, že jedu na kole kolem Taiwanu, a že jedu do Hualienu. On potom vzal telefon a volal nějaké svojí známé co uměla anglicky. Přes tu mi tlumočil, že co od nich potřebuju, a jestli u nich chci přespat. Už předtím mi došlo, že to asi nebude normální jídelna ale spíš normální příbytek, ale vsomrovávat se i na spaní mi přišlo blbý, a tak jsem slušně odmítl. Pak jsem se pokusil zaplatit za jídlo. To také nevyšlo. Nu, tak aspoň mohu říci, jak jsou místní pohostinní :).
Když jsem vyrazil, měl jsem už jasno, že daleko nedojedu. A taky že ne. Po chvilce jsem napravo uviděl schátralou, zřejmě opuštěnou chatrč s otevřenými dveřmi. Uvnitř byl sice docela bordel (ale ne nakakáno a načůrano jak by to určitě vypadalo u nás), ale tak nějak jsem si prostě řekl, že už to je jedno. Lehnul jsem a spal jsem.

km: 239,46km
čas: 11:48:59
avg: 20,26km/h
max: 50,1km/h


Den pátý - home sweet home
Kupodivu se v noci ani neohlásili komáři, kterých jsem se docela bál. Budíček tentokrát zvonil už před čtvrtou.
Docela s hrůzou jsem zjistil, že venku to je samý kamion. No co se dalo dělat, vyrazil jsem. Čekalo mě ještě asi dvacet km po rovině. Pak se spojovali všechny tři souběžné silnice do jedné uzoučké vedoucí do hor. Než jsem na kraji civilizace (kousek od místa spoje silnic) posnídal, už bylo docela i vidět. A tak jsem se do toho vrhnul.
Provoz opravdu docela šílený. Hlavně kamiony. Na uzoučké zatáčkovité silnici do pěkně hnusnýho kopce zdaleka nikdo nedodržoval předepsanou patnáctkou, která působila tak trochu jako výsměch.
Přežil jsem a sjel do vesničky, kde jsem to cestou z Taipeie minule zabalil. Dneska jsem zde však jen dal druhou část snídaně a vydal se do dalších hnusných kopců. Byla to docela zabijárna. Už jsem zapomněl co to je pořádný kopec. Navíc můj řetěz začal při větším záběru dělat pěkně nepěkné věci. Až jsem se docela vážně bál, že to nevydrží a přetrhne se.
Na závěr přišla ještě serie nepříjemných docela úzkých tunelů. A už vidím odbočku na Taroko - odtud už to je rovina a po široké silnici. Mělo to být za odměnu, ale je to spíše za trest - protivítr, bolí mě achylovka, slunce pere.
Přemůžu všechny neduhy a před jednou hodinou jsem DOMA!

km: 136,87km
čas: 7:26:00
avg: 18,42km/h
max: 50km/h


Shrnutí
No zážitek to byl každopádně pořádný, ale podruhé bych do toho asi už nešlo, jednou a dost. Ani nevím, jestli efekt tohoto výletu na mé zdraví byl spíš pozitivní (kondička,...) nebo a to spíše hlavně negativní (hnusný splodiny téměř neustále přímo do nosu).
Každopádně jsem hodně rád, že to mám za sebou a už plánuju další výlety po Taiwanu!

km: 1101,53km
čas: 54:59:26
avg: 20,03km/h
max: 56,8km/h

KOMENTÁŘE (1)

 Tákže kdepak jsem to naposled skončil... Jo asi cestou z Taipeie. Další den my nezbylo než sedět doma a koukat jak venku krásně prší, prší. Aspoň jsem zaskočil na oběd s Ethanem a s Ruby. Ta teda přišla asi o hodinu později, protože zaspala (a to jsem myslel, že naše holky jsou se spaním do hodin odpoledních ojedinělý případ :) ).
Ve středu jsme s Ethanem vyjeli na odpolední projížďku (on na mojem novém kole, já na jeho musímříctopravdu stršném polorůževém biku) do resortu Promised land. Je to víceméně hlavně hotel, ale okolo protéká pěkná říčka, kolem které jsou pěkné skalky a vůbec pěkný parčík. Někdy se tam asi ještě mrknu, prý je to ale ještě lepší za tmy.

Ve čtvrtek jsem hned ráno vyrazil trochu projet kolo. Zamířil jsem ke kopcům ve kterých jsem naposledy přišel ke krásné výzdobě na pravé ruce (mimochodem, stehy už jsou venku a rána se krásně zaceluje :) ).
Nejprve jsem měl trochu problém na policejní stanici, kde jsem zase musel vyplňovat vstupní formulář - byl zde zase jiný policisty a vnucoval mi formulář posypaný rozsypaným čajem (jakože jenom v čínštině). Marně jsem mu říkal ingliš, ukazoval na skříně, o které jsem věděl, že ukrývá ony vytoužené formuláře aspoň napůl v angličtině. Ukazoval jsem mu na jedné tabuly rozsypaný čaj a říkal pu (=ne) a ukazoval vedle na stejný text v angličtině a naznačoval, že to je to co chci. Jeho chápavost by se těžko dala srovnávat s chápavostí myčky na nádobí. Nakonec se naštěstí objevil starý známý policajt a hned my dal co jsem potřeboval. Pak už nema probléma.
Jelo se mi nahoru docela fajn. V místě kam jsem dojel minule jsem byl o poznání rychleji (ještě aby ne, na novém kole!). Pak už cesta začínala být čím dál tím mokřejší a i modrá obloha se zatáhla. V tunelech, jejichž hustota nepříjemně stoupla (ale teď už jsem měl aspoň čelovku :) ) docela nepokrytě pršelo. Nevím odkud a jak se tam ta voda brala, ale prostě to bylo tak, a také se to odráželo v nepříjemných kalužích, které tyto tunely plnily.
Konečně jsem vyjel z jednoho kratšího tunelu, aby se přede mnou objevil další delší, o kterém jsem si myslel, že by to mohl být ten více jak kilometrový, u kterého minule skončil i Ovce na skůtru. Odvážně jsem vjel do kaluže, která se táhla po celé šíři. Vzápětí jsem však zjistil, že hloubka brzo přesahuje přijatelnou hranici kolem 30cm. Následně se mi podařilo si do vody pěkně stoupnout. Manévr otáčky nebyl jednoduchý, ale nakonec se zadařil.
Pravděpodobně bych nějak alespoň část tunelu překonal, ale nechtěl jsem kolu dávat takovou zabíračku hned takhle ze začátku, takže jsem se vydal na cestu zpět. Jelikož se mraky kupodivu nerozpustily a já byl v nějakých 1300 metrech nad mořem, bylo při sjezdu opravdu docela chladno. Obzvláště na ruce. Tak jsem aspoň občas zastavoval s výmluvami jako focení a podobně. Jinak cesta dolů bez problémů. Ještě jsem si přidal typicky objezd jezera Liyu a kolem druhé třetí už jsem byl doma.
Celkově test kola proběhl bez problémů s drobnými výhradami - přední přesmýkač má v záběru problém přehodit ze trojky na dvojku, musí se na něj poněkud opatrně. Druhé bylo spíše ověření, že poněkud silničnější pláště opravdu na kluzkém neasfaltovém povrchu podkluzují, jaké to překvapení :) Ale ani jedno není nic z čeho by se mělo střílet a myslím, že by mě to nemělo nijak více omezovat.

Odpoledne přijela výprava z Taipeie (holky s Ovcí). Vypadali docela spokojeně. Večer jsme zaskočili společně ještě s jednou známou co s náma byla v Taroku na večeři. Byli jsme zase v nové restauraci (stále v naší jídelní ulici) a zase příjemné překvápko. Pak jsme ještě při pivku rozebírali plány na dni další. Ostatní se chtějí vydat za sluníčkem na jih, ale já dám přednost svojemu kolu a plánuju cestu kolem Taiwanu. Inu každému čeho se mu žádá :).

V pátek nás ještě čekala škola - anglická konverzace byla zase pohodička, dvě hoďky docela utekly. Místo čínštiny jsme byli domluveni s Rexem, že se potkáme ve městě a on nás někam vezme. Jeli jsme na skůtrech (já se zase přiživoval u Ovce :) ). Nejprve nás Rex vzal knedlíky - teda dost jiné než u nás, ale byly dobré. Pak do kavárny nad město s docela pěkným výhledem. No a pro završení večera jsme navštívili jednu - bohužel vegetariánskou - restauraci, kde zaplatíte vstup, a pak už do sebe cpete co hrdlo ráčí. Rex budil dojem, že nejedl tak od podzima - dostal do sebe aspoň šest plných talířů, což zahanbilo i mě.
Když jsme při odchodu ptali, kolik že to máme zaplatit, řekl že nás pozval... stejně jako předtím na knedlíky, minule a předminule na kafe... Nu snažili jsme se mu to vymluvit, ale do krve jsme se s ním nehádali, bylo to přeci jen jeho rozhodnutí, a my se nezlobíme :).

Sobota proběhla docela v nudě šedi - holky už ráno odjely směr na jih, takže jsme tu zůstali jen s Ovcí. Jelikož celé odpoledne propršelo, aspoň jsem trošku prošel ty internety co je tam nového.

V neděli se konečně mělo ukázat, jak poctivě jsme trénovali na physical test na předmět rockclimbing. Úkolem bylo udělat deset shybů nadhmatem (to jako takové ty přítahy na hrazdě :) ). Oba jsme věděli, že nemáme nejmenší šanci - zvlášť bude-li dbán důraz na kvalitu.
Nejprve nám sám mistr Benjamin předvedl, jakže by si to představoval. Po něm jeho asistent předvedl také deset jakžtakž shybů a pak už začínali ostatní. Někdo udělal sedm, někdo tři, někdo třeba taky žádný. A pak přišla řada na nás. První jsem šel já. Udělal jsem tu chybu, že jsem se pokusil ošidit hned první shyb. To jsem však neměl dělat, jelikož pak mě Benjamin nutil mezi každými dvěma shyby se spustit úplně až do natažených ruk, což byla pěkná podpásovka. Kupodivu to i tak šlo docela dobře a já dal šest shybů. Pak jsem ještě chvíli bojoval se sedmým, ale nezadařilo se.
Ovce měl to štěstí, že se mu Benajmin nevěnoval tak důkladně, a proto nemusely ty jeho shyby být tak úplně stoprocentních, a tak jich vykouzlil celých sedm.
Benjamin si pak chvíli pročítal výsledky, ve kterých nefigurovala ani jedna desítka (zato holky splnily skoro všechny - těm stačilo udělat 25 HOLČIČÍCH!!! kliků). Nu závěr byl, že se deadline posune na sedm. Tak to jsem vážně nečekal. Docela mě to i naštvalo. Nu ale nakonec se nade mnou Benjamin přeci jen slitoval (asi aby tam nebyl Ovce sám anglickynerozumícím :) ) a zkoušku mi uznal.
Potom nás čekal základní výcvik, při kterém jsme se učili dělat základní uzly, nasazovat sedák atd. Docela zajímavý to bylo :).
No a pak už jsme jen museli dohodnout, jestli budou v průběhu semestru čtyři samostatné lekce ve škole a nebo se vyrazí na jednu vícedenní akce. Naštěstí nakonec zvítězila druhá možnost a tak popříští sobotu pofrčíme někam na sever Taiwanu, kde je podle Benjamina to nejúúúúžasnější místo na světě na lezení, a že to prej bude fakt zážitek. Nu tak uvidíme :).

Hned po tomto předkurzu lezení a obědě se Ovce vydal za holkama na jih a já osaměl. Nedělní odpoledne jsem strávil čtením zápisků volakého chalana zo Slovenska čo na bicykli prešel takmer celů južnů Asiu až to Tibeta a daliej a daliej - opravdu dobrá inspirace!
V pondělí jsem pak konečně na kolo sehnal tachometr a vyrazil do města, kde jsem měl domluvený společný oběd s Joce a Bennym. Cestou jsem se ještě zastavil v bike shopu Giantu, kde jsem kolo dovybavil nosičem a kvalitníma brašnama (kupodivu značky Giant :) ). Jelikož se jim (což se mi stalo na Taiwanu poprvně), nelíbila moje kreditka, musel jsem zaběhnout vybrat do nedalekého McDonaldu.
Pak už pohodička a razím si to s mírným zpožděním na místo srazu. Když tu náhle rána jak z děla a... duše v mojem kole se z neznámého důvodu rozlétlka jak ... prostě hodně ošklivě. Uplně vylezla ven a ještě než jsem stačil zastavit se namotala do devítikolečka. Prostě paráda. Kolem mě se hnedka začali hemžit lidi, a že jestli nechci pomoct a tak. S díky jsem je odmítal, až jedna paní se opravdu odmítnout nedala a odvedla mě až k cykloservisu :). Tam mi maník narval do kola novou duši a tradá. Asi jen s něcomálopřespůlhodinovým zdržením jsem dorazil na místo srazu, kde na mě čekal Benny. S tím jsme dojeli až do restošky, kde už čekaly Joce s ještě jednou kamarádkou (tuším že se jmenuje Eve). Byl to podobný podnik v jakém jsme byli v pátek s Rexem, akorát že tu měli maso!! Do zavíračky zbývala asi jen hodina, ale myslím že jsem za tu dobu toho do sebe stačil natlačit docela dost. Parádní zážitek pro můj žaludek :). Musím uznat, že ještě teď (půl osmé večer) stále necítím žádný extrémní hlad, a to je co říct (no dobře, snědl jsem odpoledne ještě jeden sladký koláč, no :) ).
Nu teď sedím doma, mlátím do klávesnice tenhle blog, občas už jsem musel trošku déle zavzpomínat cože jsem to vlastně dělal :). Nu pomalu se asi dám do balení věcí - nestane-li se nic přelomového či jakého, měl bych zítra vyrazit směr na jih, pak chvilku na západ, pak na sever, pak zas na východ a konečně na jih - prostě jim ten jejich malej ostrůvek pěkně objet dookola :). Tak se snad pak nějak ozvu, vůbec netuším za jak dlouho :). Tak zatím ahoooj!

KOMENTÁŘE (0)

 Rozezněly se první tóny ještě teplých (myšleno čistě teplotně...) a novotou vonících Wohnoutů a nadešel čas doplnit regály notně vypelichaného blogu. Rámcově: minulých 5 dnů - Taipei, dneska - škola, následující necelé dva týdny - ostrovy na jihu, potápění, nějaký ten ethanol a snad meeting více či méně většího množství čehůnů z Kao...We\\\'ll see.

Taipei by hustej, město jako drak, ptáme se lidu vezdejšího na cestu k hostelu, ukazuje (lid) někam, postupně se nabalují další rýžimilující občané včetně dítěte a psa (asi autista, jediný se neprojevoval..), dají hlavy dohromady a ukazují (jak se později ukázalo) naprosto na opačnou stranu. Program tradiční, 101 (ex-nejvyšší mrakodrap), ZOO disponující 2 medvědama s monoklem, Starbucksy, night markety, nákupy, hospoda, kde sme se potkali s kamarádama z Taipeie a kde měli singapurský (zatím asi nej) pivo v akci od 2100 do 2200 za 1NTD = 0,6O Kč, plus fotbálek a pool zadáčo, lol. Poprvé bylo někde víc amíků než taiwíků. Když sem stál na pátý, došlo (teda to \\\"zadarmo\\\"), bú! No a trocha kultury taky byla, muzeum, chrámy s lcd displejem před vchodem a tak. No co, no Taipei.

Dnešní škola začala 2 hodinama aj konverzace, pak čínština ve městě - jídlo, kavárna, další jídlo (eat as much as u can). A tím je týdenní škola odbytá (projekt na Independent Study budu dělat asi až na poslední chvíli jako ostatně všechno a cyklisťák je taky za dlouho).

A protože jsou příští týden jarní prázdniny, máme dva týdny volno. Jedeme na jih, to se neochodí!

BTW, Zája už má nové kolo. Je šedooranžové, je v deoru a částečně v xtéčku a za super cenu. Z Taipeie jel do Hualienu v dešti kolmo (a kousek vlakmo) po pekelně křivolaké (vertikálně i horizontálně) asfaltce cca 220 km. Čemuž předcházela raní destrukce velmi kvalitního zámku, čemuž předcházela ztráta klíčů k výše zmíněnému a čemuž obojemu předcházela neskonalá chvála taktéž již výše zmíněného zámku pro jeho neskutečnou bytelnost a student-friendly price. No k posrání.

Tímto se chylím ke konci, podesáté hrající píšeň \\\"Popojedem\\\", která tak blahodárně stimuluje k psaní blogu stimuluje Záju k nevídané agresivitě. Chudák si teď bude aspoň hodinku pouštět goťáka na uklidnění.

Tak, popojedem!

KOMENTÁŘE (0)

 Ták a jsem doma z hlavního města, ale hlavně... mám kolo!! :)
Vezměme to však pěkně postupně. V sobotu dopoledne, jsme nasedli na skůtry a tradá směr Hualien. Tam jsme asi hned napotřetí narazili na nádaží (ještě chvilku a budeme tam jako doma:) ).
Benny nás předem informoval, že v neděli bývají všechny vlaky plné. Například vlak v 16:00 byl vyprodán již čtyři dni dopředu. Teď bylo 12:10 a my chtěli jet vlakem ve 12:30. Ujala se toho Péťa. Paní u okýnka jí sice nejprve říkala něco jako že místa k sezení nejsou, ale když na ní Péťa udělala smutný kukuč (pí pí), najednou to šlo a dokonce i se studentskou slevou :).
Cesta proběhla v pohodě a bez úhony. Trošku větším problémem se stalo hledání hostelu, kde už jsme měli zamluvené bydlení. Hostel je situován kousek od nádraží, takže by se řeklo pohodička. Ale z mapy to nějak nebylo úplně jasné, a tak se Ovce zkusil poptat místních. První nás poslal jedním směrem. Po chvíli jsme se optali druhého. Ten nás zase poslal opačným směrem. Pak jsme se radši optali třetího. ten si vzal na pomoc čtvrtého. Toto počítající srocení vzbudilo všeobecný zájem a po chvíli tu byl dav jak kdyby právě dorazily banány. Rychle se vytvořily dvě skupiny. Jedna vehementne ukazovala jedním směrem, druhá druhým. Div se neporvali. Nu výsledek veškerý žádný. Takže ještě další asi dvě pozeptání a přeci jenom jsme to nějakou náhodou našli.
Pokoje nic extra moc, ale za tři stovky nemůžeme žít v paláci, že.
To už jsem volal Rogerovi (vlastník to mnou vybraného bicyklu). Dohodli jsme se že se za hodinku potkáme na asi 6km vzdáleném místě. Řekl jsem si, že když mám dost času, dojdu alespoň na další zastávku metra. U té jsem si řekl to samé a u všech dalších taky, takže jsem to nakonec přešel celý pěšky :).
Z Rogera se vyklubal pohodovej sedmadvacetiletej chemik, co studoval v Kaoshungu a teď pracuje tady. Ke kolu mi dal bonusem blikačku (fakt bliká :), držák na flašku (zatím se mi tam žádnou nepovedlo narvat), pumpičku (ještě jsem netestoval) a megazvonek přes půl řidítek :). Jo a vlastně ještě pěknou mapu Taiwanu (bohužel jen v čínštině). Pak se mnou ještě vyrazil do cykloshopu. Tam jsem koupil náhradní duši, lepící soupravu a krásný zámek za 480 (s heslem, že můžu mít všechno supr, ale bez kvalitního zámku to nemusím mít tak dlouho). Klíček jsem hned přidělal ke zbytku svých taiwanských klíčů a strčil do kapsy. Když jím Roger řek, že chci jet kolem Taiwanu, dali mi ještě slevu:).
Pak už rychle s kolem domů do hostelu, tam pořádně zamknout kolo (na střeše) a za ostatníma. Ti už mezitím prošli Čankajškův Memorial Hall. Tak jsem tam za nima doběh, a mohli jsme vyrazit na night market. Tentokrát metrem. První nás přivítaly desítky a desítky stánků s nejrůznějším jídlem a pitím. Něco jsme pojedli popili a vyrazili dál. Narazili jsme na něco jako zábavný park. Spousta nejrůznějších her a automatů až z toho šla hlava kolem. Do toho ještě klece s malými kočičkami, pejsky, králíčky a dalšími drobounkými zvířátky. Kam se s týráním zvířat hrabou naše zoo. Tihle drobečci neměli nejmenší prostor, mačkali se mezi sebou a svými výkaly. Nebyl to moc pěkný pohled. Rychle odtama pryč.
Ostatní se vydali na nákup levných hadrů, ale já na to nějak neměl náladu, a tak jsem se i přes drobný déšť vydal podle metra (zde už to nebylo tak uplně metro jako spíš nadzemní dráha), zpět k hostelu. Bylo to tak sedm kilometrů, takže jsem to měl hodně procházkovou chůzí tak za dvě hodinky. Ostatní přišli chvíli po půlnoci. Ještě jsme chvíli popili a asi o půl jedné jsem se rozhodl, že půjdu spát. Jenom kontrolně jsem sáhl do kapsy, jestli tam mám klíče (od pokoje na koleji, od školního kola a od nového super zámku - oba dva!!). Neměl jsem je tam. Nebyly ani ve foťáku, ani v batohu ani v posteli ani nikde po hostelu. Všechna tato místa jsem prověřil asi třikrát či více. Rozhodl jsem se vydat se do ulic po svých stopách, zda na klíče nikde nenarazím. Tak jsem bloumal po noční Taipei do tří do rána. Marně. Ráno o půl sedmé jsem začal pátrat po způsobu, jak se milého zámku zbavit. Procházel jsem okolní ulice jenom abych zjistil, že v tuto hodinu jsou otevřena tak maximálně různá stravovací zařízení. Narazil jsem na jeden obchod s klíči, ale ten byl samozřejmě zavřen (zavřené obchody se tady obecně těžko odhadují, protože vidíte pouze shrnuty rolovací dveře přes celou přední stěnu. Tenhle šel odhadnout podle poličky s klíči vysící vedle :) ). Vrátil jsem se tedy do hostelu a zkoušel se optat recepční, zda by nemohla zkusit někam zavolat. Ačkoliv mi předtím byla nápomocna (zkoušela hledat nějaký vohdný ničící nástroj), teď řekla že nemůže (až později jsem zjistil, že to bylo zřejmě proto, že neuměla čínsky!!). Až asi při třetí pochůzce okolím jsem s radostí zjistil, že klíčař otevřel. Byl to mladý kluk. Neuměl ani slovo anglicky. Rukama nohama jsem mu vysvětlil co potřebuju a donutil ho, aby šel se mnou. Zabalil do brašny sadu paklíčů a vyrazili jsme. Když ohledal zámek, došel k závěru, že tady pomůže jedině čistý řez. Na řezání tady bohužel nic neměl. Šel tedy zpět do obchodu pro brusku. Ta nedala zámku nejmenší šanci. Trochu jsem se bál i jeho džíny, které zkropila. Nakonec však přežily bez úhony. Ne tak docela moje dvě stovky. Ale hlavně že byl můj oř volný!
Bylo devět. Já chtěl vyrážel kolem šesté. Inu co se dalo dělat. Vyrazil jsem asi ve čtvrt na deset. Cesta by se dala popsat asi následovně:
km 0-10 - Taipei, světelné křižovatky á 200 metrů, motající se a troubící auta, skůtry, lidi, psi, děti.
km 10-50 - brutální kopce (hlavně nahoru), mlha, začlo pršet
km 50-60 - brutální sjezd z 500m k hladině mořské, málem jsem umrz, rozmok, uklouz, vylít, zabloudil v mlze... (tomu se říká partly cloudy, 26 stupňů a maybe occasionly rain ???! ty meteorologové jsou ale banda holoprdů !!)
km 60-100 - město, viz km 0-10
km 100-112 - hnůůůsnej kopec nahoru, uzounká silnice, mrrrtě kamionů, zadělanej déšť, mlha, panorámata žádný (jakože by to měla bejt most beautiful part) no prostě hnus velebnosti
km 112-120 - serpentýnama zpátky k moři, déšť zesílil, cáká to, močí to, hnusí to, možná by to i klouzalo nejet opatrně.
km 122 - vlakové nádraží. Pojídám na schodech svačinu, když tu mě jentak napadne mrknout, jestli něco nejede. Jede a do Hualienu. Odjezd za dvě minuty. Ptám se prodavače jízdenek. Ani slovo anglicky. Ukazuju na sebe, kolo, tabule s vlakem, Hualien. To kolo se mu v té kombinaci nějak nechce líbit. Nu říkám, že tak tedy ne no. Na taiwance mi příjde nějak neochotnej. Koukám jak za chvíli o něčem diskutuje s pohůnkem co ho tam má u ruky. Pak odněkud vytáhne dva velký igelitový pytle a pohůnek s nima běží ke mně. Rve pytle na kola. Mezitím prodavač jízdenek volá na nástupiště, aby ještě neodjížděli :). Pohůnek bere kolo a běží nahoru. Já rychle sbírám svoje saky paky a za ním. Šoupnul kolo do vlaku a mě za ním.
Ve vlaku si v pohodě koupím jízděnku (za 101 mi to příjde jako fajn cena) a vezu se do Hualienu.
Odtud už jen 20km dom. Cestou na jedné červené vedle mě zastaví skůtr a někdo v helmě šátku a pláštěnce (takže naprosto neidentifikovatelnej) na mě začne mluvit rychlou angličtinou. Až když nezachytím třetí větu ze čtyř, dojde mi že to je Benjamin. Prohodíme pár vět (ze kterých identifikuju tak třetinu) a zase se rozloučíme. A to jsem myslel, že tenhle týpek to jinak než na kole, během, plavmo, lezmo či skočmo neumí :).
Tak přátele, myslím že to by prozatím mohlo být až dost, takže třeba zase někdy příště :).

KOMENTÁŘE (0)

 Po trochu línější (teda spíš úplně líný :) ) sobotě jsem se chtěl zase trochu rozhýbat, a tak jsem hned ráno vyběhl na kolečko kolem kampu. Neběžel jsem závodně ani na čas, ale běželo se mi fajn, a tak když jsem doma spořádal snídani ze 7/11 (jako každý den :) ), rozhodl jsem se zkusit si trochu jiný běžecký terén - nějak se mi nedostávalo kopečků a přebývalo asfaltu. Tedy jsem vzal kolo vyrazil směrem k Liyu lake. Tam jsem ho zamknul a rozběhl se po trase směrem k vrcholu Liyu mountain (ta hora co máme za barákem). Dech mi došel hodně rychle. Cesta je přeci jen pěkně příkrá. Běh byl vystřídán klusem a ten se pomalu proměňoval v rychlejší chůzi. Jen když jsem náhodou někoho potkal, musel jsem běžet aby se neřeklo. Nahoře jsem myslel že umřu. Asi pět minut jsem ležel na lavičce.
Pak jsem ale vstal a s novým elánem se poprvé pustil dolů na druhou stranu, jakože směrem ke škole. Cesta byla o poznání méně používaná, což se mi líbilo. V klídku jsem doběhl až na silnici, která horu těsně obepíná. Původně jsem to chtěl vzít zpět stejnou cestou, ale nakonec jsem to vzal po silnici okolo a zpátky k jezeru. To znamenalo dalších minimálně 7-8km přes kopečky. Kupodivu se mi zase běželo krásně a ani jsem se nezadýchával.
Pak na kole domů, kde jsem nikoho nenašel. Tak jsem volal Ovci. Prý se s holkama domluvili na pickniku u moře a on už je na cestě na kole. Holky jedou na skůtrech.
Rychle jsem ještě zajel na oběd (výborné těstoviny) a pak už vyrazil za nima.
Na začátku Hualienu jsem se potkal s holkama. Zdržela je prý snídaně (bylo asi půl druhé :) ). Tak jsme se dohodli, že se potkáme na pláži, kde už Ovce chvíli byl. Já tam dorazil asi během 30 minut. To už tam byl i Ethan (na motorce). Holky jaksi zabloudily, takže jsme na ně čekali (/je navigovali) další čtvrhodinku. Nakonec jsme se ale všichni šťastně sešli, prošli, vyfotili, rozloučili a my s Ovcí už jsme spěchali dom, abychom to stihli za světla. Skoro jsme to stihli :).
Původně jsem plánoval, že ještě večer půjdu s Péťou a Ovcí běhat, ale nějak už jsem se na to necítil...

V pondělí jsem se ráno flákal (no dobře, ozvaly se nohy z neděle :) ), takže jsme v deset v klidu s Ethanem zašli na snídani, pak jsme jeli do školy, kde nám ukázal místnost s piánem (kde se prý před testy s kamarádem učí až do rána :) ), potom školní giftshop a nakonec s námi zašel za naším učitelem angličtiny, na kterou jsme se konečně přihlásili (ano, je to tak, máme třetí netělocvikoidní předmět, a takoví jsme šprti).
Odpoledne už jsem ale nelenil a asi v jednu jsem vyrazil směrem k horám. Prošel jsem známou procedurou na policejní stanici (vyplnit formulář, dostat x razítek, zaplatit deset dolarů a tradá) a vyrazil vzhůru a výš. Docela mě na některých místech překvapilo, jak je to do kopečka, ačkoliv mi to na skůtru ani nepřišlo. Taky mě docela překvapilo, jaká je tma v neosvětleném tunelu, když člověk nemá světlo :). Nu ale nějak se to dalo a já vyjel k tunelu kde jsme byli minule s Ovcí a jelikož jsem ještě měl čas, pokračoval jsem dál. Velmi mě zaujal tunel, který se otáčel o 180 stupňů a vycházel nějakých 20 metrů od vstupu jen o něco výš. Dojel jsem tak do 800m n.m. Pak už mi čas naznačil, že už jsem vyčerpal všechnou jeho část pro cestu vzhůru a musel jsem se otočit. Cesta dolů probíhala docela v pohodě, brzdy (teda jen ta přední, tu zadní už ani nezkouším, nemá to cenu) se ani moc nehřály.
Vše šlo dobře až do posledního tunelu, kousíček od výjezdu z hor. Tam zase byla tma jak ... v tunelu bez světla. Jel jsem proto opatrně, jelikož to bylo dost z kopce musel jsem i dost brzdit. Viděl jsem jen v dálce před sebou otvor ven. Ten se pomalu přibližoval. Říkal jsem si, ještě tak 20 metrů a už uvidím na cestu před sebou. A najednou rána a byl jsem na zemi. A cože se stalo? Prostě jsem buď zajel moc ke kraji, nebo se kraj v tomto místě odebral moc ke středu, zkrátka se potkal s řidítkem a mojí pravou rukou. Vstal jsem a nic mě nebolelo. Tak jsem v klidu po slepu začal hledat věci po zemi. Rozpomínal jsem se, co že všechno jsem měl v koši. Pak jsem radši ještě vyfotil s bleskem okolí, jestli tam opravdu nic nezbylo.
Nezbylo a tak jsem vyrazil. Jen co jsem vyjel z tunelu, všiml jsem si, že něco není uplně v pořádku. Moje pravá ruka. Konkrétně od spodku ukazováčku se táhla asi tři centimetry vyhloubenina zbavená kůže. Moc pěkný pohled to nebyl, ale hlavně že z toho nestříkala moc krev.
Asi 15km domů jsem dojel bez problémů. Tak nějak jsem si už říkal, že to trochu vyčistím, dezinfikuju a bude to v pohodě. Když jsem to ale doma prohlédl ještě jednou a prokonzultoval s Ovcí, rozhodl jsem se nechat na to kouknout odborníka. Ovce se ochotně nabíd, že mě odveze. Nejdřív už jsem myslel, že budem muset až do města, ale nakonec nám spolubydlící poradil jednu ordinaci nedaleko od školy. Navíc jsme potkali Ethana, který jel s náma, což bylo fajn, protože ačkoliv doktor uměl trochu anglicky, komunikace takhle byla o mnoho jednodušší. Výsledkem bylo, že jsem asi po hodince vyšel o litra chudší, ale zato bohatší o šest nových krásných (teda doufám, ještě jsem je neviděl :) ) stehů.
Pak jsme ještě s holkama zašli na večeři a plánovali co další den...

V úterý ráno holky vyrazili směr Sunmoon lake - jezero daleko předaleko ve vnitrozemí. My s Ovcí jsme původně chtěli jet do Taroka, ale včera nám Ethan řek, že abychom tam mohli hikovat, potřebujeme nějaký spešl povolení... ach to papírování. Tak jsme si řekli, že vyjedeme alespoň do hor tady blízko (tam kde jsem byl den předtím). Tak jsme ráno zabalili, v 7/11 nakoupili jídlo na tři dni a vyrazili. S těžkým batohem na zádech za Ovceho zády se mi jelo hodně nepohodlně. Ale nějak jsem to přežil. Až k policejní stanici. Tam jsme se zase dali do obvyklého vyplňování formulářů. Problém nastal až ve chvíli, kdy jsme začli vysvětlovat, že chceme v horách zůstat 3dni. Ačkoliv nám jedna hodná paní pomáhala překládat, výsledkem bylo, že pobývat v horách více dní není možné a basta. To nám překazilo všechny plány. Za jeden den by se toho opravdu moc nestihlo... Tak jsme se vydali zpět. Ovce se doma přebalil a vyrazil za holkama na Sunmoon. Já měl skůtru dost, a tak jsem po jedenácté osedlal svého školního oře a vyrazil k moři nedaleko Hualienu. Tam jsem to stočil po již jednou projeté cestě podle pobřeží. Tentokrát jsem ale nejel pouze asi 20km jako minule, ale až do Fonginu (cca 45km po pobřeží). Na to, že cesta vedla po pobřeží, byla nehorázně kopcovitá. Fuj to jsem se ale zapotil. Z Fonginu vedla vesta do vnitrozemí nejprve proti proudu řeky, pak ale čím dál tím strměji nahoru. Dlouhé, nepříjemné, skoro až strastiplné stoupání...Ale pak o to lepší klesání. Dole v údolí řeky Hualien jsem se nejprve napojil na cestičku, která z údolí nehorázně vybočovala mezi nehezké kopečky. To se mi nelíbilo hlavně kvůli času a tmě. Proto jsem jakmile to šlo přejel most a napojil se na higway číslo devět směr Taipei.
Jezdilo tady opravdu hodně kamionů a silnice chvílemi nebyla zas tak široká. Ale posledních nějakých 10-15km bylo v pohodě. O půl šesté už jsem se cpal výbornejma pálivejma nudlema s dobrým pocitem, že mám v nohách přes 100km.

Večer jsem si ještě vyšel na procházku po kampu. Na cestu jsem si koupil plecháčka pivka. Bylo to fajn. Chvíli jsem seděl na břehu jezera. Pak jsem se vydal zadní cestou podle plotu, kudy občas běhám. Nikde ani živáčka a snad ani mrtváčka. Zabočil jsem po jedné vyšlapané cestičce a připadal jsem si velmi zvláštně - uprostřed školy a přitom také uprostřed džungle. Ano, část pozemku kampu je opravdu tvořen něčím jako džunglí. Byl to opravdu zvláštní pocit...

KOMENTÁŘE (0)

  Půl jedenácté. Akorát jsem se probudil a jsem naprosto střízlivý, to nemohu říci. Abych si ospravedlnil další pobyt v pelechu, napíšu blog! Jo, motivace, urinace. V obráceném pořadí. Včera přijela tlupa našich spoluobčanů studujících za devatero horami v Kaohsiungu, takže jsme se řádně přivítali. Minulý týden proběhl veskrze tak, že holky byly 3 dny v nějakých termálních pramenech zhusta osetých mladými, urostlými Američany, na což rády a často nejen před spaním vzpomínají. Koupím jim bryndáček. My se Zájou nemohli, pže jsme čekali na druhou návštěvu z Dellu a pak dva mítinky ohledně lezení a letního cyklopřejezdu z Lhasy do Káthmándů, který byl bohužel zrušen. Projeli jsme pár okolních hor na kole a chodíme už týden pravidelně běhat! Obden. S vyjímkou včera, to jsme se ožrali. Takže celkem dvakrát...Teda Zája ještě skoro každé ráno od začátku pobytu, asi tak v šest, sedm, kdo ví. Prostě v tu dobu, kdy se venku honí skřítci s dracima a slušný člověk se oddává méně slušným snům. Nosí mi snídani ze 7/11 (obchod) do postele, koneckonců, má reference z loňské donášky chleba kmarádům v Turecku stejným způsobem. Bohužel, kafe se stále ne a ne naučit dělat. A to už absolvoval edukativní promítání o slepici Zoře. Do tkanic ani do kafe se mu pranic nechce. Čtvrtek a pátek dopoledne jsme strávili s postgraduákama v NP Taroko, absolvovali pár kratších hiků, ale holt asijský styl je dost...pohodlný. Příští týden jedeme na vícedenní přechod po hřebeni. Juchů. Jo, měli jsme včera odpo ještě čínštinu, větší část proběhla v kavárně, v angličtině a diskuzí o všem možném. A pak to přišlo - ZEMĚTŘESENÍ!!!!! Tak by teda aspoň mělo vypadat. Ve skutečnosti( 4.4 škály) mělo sílu jako když si uprdne okolo jdoucí psík. Vlastně poznaly to jen holky a Rex (učitel čínštiny), my se Zájou nic. Bylo nám řečeno, že jsme dinosauři a že nám to odpoledne třeba dojde. Tss. Nechápou, že pořádným českým chlapem jen tak něco neotřese. Nejsme přeci Američani:P.

Už tři a půl hodiny jsme měli být na výletu k vodopádům a ještě něčemu se zbytkem (kamarádů), jenže vstát po třech hodinách spánku se nepovedlo. Dáme si Halfa, pak oběd, jdeme na divadlo či co (víceméně nedobrovolně) a večer nás čekají rum, ženy a zpěv.

P.S. Dnes Zája poprvé zklamal, nejenže nedonesl snídani, ale vypadá to, že půjde vynášet večeři. Stylem kachním.

KOMENTÁŘE (0)

 Tak co se nám událo v posledních dnech? Snad ani nic tak příliš významného, takže to jen ve zkratce shrnu.
V pátek jsme ráno vyrazili do školy přednést prezentaci o naši milé zemičce a o naší škole. Kromě nás se dostavili naši budíci a další zahraniční studenti - všichni z kontintentální Číny. Naše prezentace patřila k těm kratším. Ostatní s vervou vychvalovali své školy, města, Čínu a spoustu dalších věcí. Jistě to bylo velmi zajímavé, což jsme bohužel nemohli moc posoudit, jelikož to bylo v čínštině, takže jsme se maximálně mohli radovat, když jsme asi dvakrát odhalili v jejich proslovu nějaké (nám) známé slůvko či spojení...
Celkový dojem rozhodně spravil následný raut a diskuze s ostatními. Někteří Čínani se dokonce překonali a snažili se trochu komunikovat v angličtině. Někdy celkem úspěšně někdy trochu méně.
Potom už jsme byli naloženi do mikrobusu a tradá do Taroka. To je takový moc pěkný národní park ležící v horách severně od Hualienu. Příroda je tam opravdu úchvatná až ohromující. Jediným co kazilo dojem byl déšť střídaný ještě silnějším deštěm. Kvůli tomu jsme prošli jen jeden kraťounky trail, a to v docela velkém davu turistů. I tak to bylo úžasné.

Déšť nás neopustil ani o víkendu, takže jsme víceméně byli zahnáni do tepla našich kolejí (ačkoliv tady není žádné topení, tak je tu pořád příjemně). Jen v drobných mikropauzách mezi jednotlivými slejváky jsme se věnovali bohulibým činostem jako běhání (hlavně já) či projíždění na kole (jenom já :) ). Jinak poprvé až trochu nuda zapříčiněná trochu i časovým posunem proti ČR (proč sakra nikdo není na netu ve 4ráno ?? :) ).

V pondělí to pak nebylo o moc jiné, jenom mě se ohlásila tak trochu také škola a to v podobě setkání s mojím adviserem (učitelem, poradcem nevím jak to jinak vyjádřit) na independent study (jeden ze dvou povinných předmětů co tu máme). Trochu jsem se toho bál, ale z pana Lai-hsin Laie se vyklubal příjemný chlapík, který studovat nějaký rok v Americe a hlavně který mi sám tak nějak řekl, že když budu chtít, tak v rámci tohohle předmětu vlastně ani nemusím nic dělat. Tak jsem se ho snažil přesvědčit, že jsem sem opravdu přijel hlavně kvůli studiu. Myslím že to bohužel nevyznělo moc přesvědčivě :). Jinak holky v pondělí odjely na výlet kamsi na jih a měly by se vrátit asi až ve středu. Tak snad je tam nic nesežere, nezakousne ani jinak nepoznamená :).

V úterý ráno se po dlouhé době také ukázalo sluníčko a modré nebe. To mě okamžitě motivovalo k naplánování cykloprojížďky. Ovce říkal, že by jel také, ale nakonec byla přitažlivost postelová silnější, takže se se mnou rozloučil s tím, že se třeba potkáme.
Vyrazil jsem směrem k horám a pak po cestě, kterou jsem objevil na internetu vzhůru po hřebeni. Hlavně začátek byl zničující. Na horském kole bych cestu asi na strmost cesty trochu zanadával. Na školní herce to bylo peklo. Nejprve jsem myslel, že kombinace tohoto bicyklu a této cesty je naprosto mimo realitu, ale pak jsem do toho dal všechno a ono to nějak jelo. Chvilkami byl sklon trošičku příznivější, ale to jen proto, aby pak mohl přijít kopec ještě prudší. Asi po hodině tvrdého boje, jsem dojel na místo, kde silnice končila a dále byl jen čerstvě nalitý beton a parta dělníků, která mi jednoznačně naznačila, že tady konec, cesta dál nevede. Tak jsem se otočil a vydal se dolů. Moc příjemné to nebylo, jelikož zadní brzdu už jsem odepsal úplně a přední si to taky tak moc nedává.
Každou chvíli jsem zastavoval, aby mohl trošku vychladnout rozpálený až rozžhavený ráfek. Při jedné takové příležitosti jsem se asi na dvacet minut oddal focení místního hmyzu a další drobotiny. Po chvíli jsem objevoval další a další druhy brouků, motýlů, včel či kobylek. Opravdu toho tady je dost.
Když jsem byl asi v půlce kopce, ozve se mobil. Teda smska. Bylo to ztracené volání od Ovce. Tak jsem mu zavolal. Říkal že jede za mnou a jak že je prej ten zk... kopec vysokej. Chvíli jsme se bavili, když najednou slyším nějaký hlas. A najednou proti mně vyjede Ovce :). Přesvědčil mě, že jsme si to vyjeli ještě jednou. Teda pěkně děkuju!
Cestou dolů se ještě přihodila zajímavá věc, když Ovce najednou zjistil, že se mu kouří z kola. Dým vycházel ze zadní bubnové brzdy, která už mu taky moc nebrzdila. Nechal jí trochu vychladnout a už jí taky radši moc nepouzíval.
Ještě jsme si projeli pěknou asi čtyřkilometrovou asfaltovou cyklostezku podle říčky až k brodu, který jsem si den předtím projížděl.
Dneska jsme tu jen vypili pivko a vydali se na cestu zpět. Ještě jsem přesvědčil Ovci, abychom to vzali kolem jezera a pak takovou hezkou zkratkou po úbočí hory Lieu. Zase krásný kopeček. Docela nám dal zabrat. Ale o to víc jsme si pak vychutnali výbornej oběd. Dostali jsme fakt solidní porci.
Teď sedím doma a psaní blogu je mi dobrým odpočinkem po vykonaném výkonu. Dneska snad ani nepůjdu běhat :).
Tak zatím ahoj!

KOMENTÁŘE (2)

 Ve středu ráno jsem se zase probudil docela brzo, a říkal jsem si, kam by se tak dalo vyrazit. Běhat se mi vážně nechtělo a na kolo někam dál taky ne. Tak jsem si řekl, že bych mohl prozkoumat, zda se na tu naši horu za barákem dá dostat i z naší strany. Abych se nemusel trmácet ty asi dva km, které mě od ní dělí, vytáhl jsem bicykl. Ten jsem zamknul tam, kde silnice začínala a viděl jsem vstup do džungle.
Už od začátku jsem viděl, že to nebude jako cesty ze druhé strany hory, kde ze zpevněné cesty po schodech a můstcích neuděláte krok. Tady nic takového nebylo. Jen asi mačetou prosekaná cesta džunglí.
Ještě nad ránem asi sprchlo, takže všechno bylo naprosto mokré. Co mě potěšilo, byly jakési žluté puntíky na stromech, které zřejmě určovaly cestu. Po chvíli jsem přišel ke křižovatce dvou asi stejně prosekaných cest. Žlutá šipka ukazovala doleva, tak jsem jí následoval. Potom ještě asi další dva puntíky, a pak žlutý otazník a cesty byl konec. Ať jsem hledal jak jsem hledal. Zkoušel jsem se kousek probíjet jen tak džunglí, jestli to není jenom nějaký vtípek na zahnání slabých povah. Nebyl. Cesta tu prostě končila. Tak jsem se vydal zpět a vyrazil po druhé cestě. Cestu hodně znepříjemňovalo množství pavučin přes cestu. Ani jinak to žádná dálnice nebyla. Prodíral jsem se asi půl hodiny. Pak jsem měl pocit, že cesta zase končí. Nijak více jsem to neprozkoumával a obrátil se na cestu zpět. Měl jsem toho docela dost - byl jsem mokrej a špinavej a vůbec tak nějak mi to přišlo tak akorát.
Odpoledne jsme se na stejnou cestu vydali s Ovcí. Jelikož od rána bylo pěkně, trochu to oschlo, takže už se šlo o poznání lépe a i pavučin v cestě rapidně ubylo. Došli jsme asi o kilometr dál. Tam už cesta definitivně končila. Tak to tudy asi opravdu nepůjde. Možná vede ze zdola nějaká jiná cesta, uvidíme.
Jelikož se Ovce přeci jen chtěl podívat na vrchol, vzali jsme dole kola a objeli horu k jezeru. Tam jsme kola zaparkovali a svižným tempem vyběhli spíše vyšli nahoru. Tam jsme toho měli oba opravdu docela dost. Chvíli jsme se kochali pohledem dolů. Ale pak už se opravdu začínalo šeřit, tak jsme se vydali na rychlý návrat. Na kolech už jsme jeli skoro za tmy, což ale příliš nevadilo, protože tady mají skoro všude cyklostezky nebo aspoň pruh pro skůtry. Večer jsme si vychutnali vítězné pivko.
Holky den (či spíše odpoledne) strávili v Hualienu a také si to prý užily. Takže každý podle svého :).

Ve čtvrtek ráno se mi opět nechtělo běhat, a tak jsem zase vzal kolo (sakra kdo přišel na to, že se i tomuhle krámu říká kolo ???), ale tentokrát jsem vyrazil směrem na jih. Asi po patnácti kilometrech jsem se dost přiblížil horám, které dělí toto údolí od moře. Uviděl jsem odbočku doleva k nějakému treku. Tam se musím podívat!
Asfaltová cesta hned dala znát, že po rovince opravdu nepovede. Kopeček byl čím dál tím příkřejší a já si byl čím dál tím jistější, že tohle se prostě vyjet na téhle herce nedá. Sluníčko svítilo (po dlouhé době) a ze mě lilo, že by z toho byl slušnej hovězí vývar pro pět lidí. Každou chvíli jsem si říkal, že už jsem na uplném vrcholu, ale za chvíli jsem se zas na dané místo díval pěkně zvrchu. Bylo to úmorné. Asfalt navíc někdy střídaly panely či jiné nerovné povrchy.
Nakonec jsem se však asi po osmy km opravdu ocitl u tabulky 610m n.m. (Odbočka kde jsem se na silnici napojoval mohla být tak kolem 50metrů) odkud začínal trek. Na ten už jsem neměl ani pomyšlení. Těšil jsem se na sjezd. Předtím jsem však ještě musel povyjet o kus výš. Tam se mi otevřelo krásné panoráma. Vychutnával si ho odtud taky jeden chlapík na skůtru. Nejdřív se na mě pokoušel mluvit čínsky, když však viděl, že to nepůjde, neochotně, ale docela dobře začal mluvit anglicky. Asi čtvrt hodiny jsme si tak povídali co kdo dělá, kde kdo byl a tak. Bylo to fajn.
Pak už jsem se ale dal na sjezd. Požitek nakonec nebyl až takový, což zapříčinilo jednak zjištění, že mi vlastně vůbec nebrzdí zadní brzda (grrr), že povrch cesty se velmi rychle mění ze slušného asfaltu na neslušné panely až na úplné oraniště.
Nakonec jsem to přeci jenom nějak zvládl a byl jsem u moře! byla to paráda. Sluníčko pálilo, moře krásně modré jenom ty plážičky chyběly. No asi to tady není místo koupání úplně zaslíbené. Alespoň jsem si vychutnával pěknou cestu po rovince po dobré silnici mezi krásnými horami a mořem.
Dojel jsem až na místo, kde jsme byli minule na skůtrech. Odtud už po hlavní silnici dom. Nakonec z toho bylo hezkých 60km.
Doma jsem zjistil, že ostatní už jsou po snídani (jev v 11:30 jindy nevídaný) a chystají se vyrazit na skůtrech do hor. Nejprve jsem se chtěl přidat, ale pak jsem si tak nějak spočetl, že tam stejně nemůžou strávit moc času, a tak jsem se radši v klidu vydal na oběd. Objevil jsem novou dobrou jídelnu... za 65 dolarů pohodový kuře s rejží a omáčkou a polívka v ceně. Po obědě jsem si ještě nakoupil v oblíbeném stánku banány a teď si užívám pohodičky doma. Nu ještě musím protřídit fotky a nějaké třeba i nahrát sem. Tak zatím ahoj!

KOMENTÁŘE (1)

   Ha. Tři patra asiatů pode mnou, Zája nade mnou čtoucí Garpa (knihu, jejíž popularitu jsem nidky nebyl s to pochopit). Čas v minutách na blog. Předem zítra přijedou z Dellu kouknout se mojemu černému výpočetnímu stroji na zoubek, tak uvidíme, kde byl zakopaný pes . Jinak od posledního zápisu si už přesně nepamatuju co se tak událo, vesměs různý večere s různými lidmi, různé nákupy, a sporty a první čínština. Učitel je značně specifický, kontaktuchtivý a zpěvupropadlý. Doufám, že nestrávíme každou sudou hodinu na karaoke. Lucka zpívala ve sboru, Ciprísek taky hezky pějě, zato nám se Zájou Bůh/Alláh/Konfucius(nehodící se škrtněte) příliš zlata do hrdla nenadělil. Tu přidal, tu ubral, na hrdlo se vykašlal. Taky jsme se zapsali na 5-ti denní cyklák po Taiwanu, v sobotu se chceme zapsat na týdenní rock climbing a mimo čínštiny a independent studies by to mělo být vše. Mám rád školu. Aspoň zatím. Nemám rád debilní Zájovy otázky v sedm ráno, jestli s ním jdu běhat. Šel jsem s ním dneska podruhé (počet) po desáté (čas). Plíce se dostavily domů až po obědě. Za měsíc má být nějaký běžecký závod kolem univerzity, ale silně uvažuju o neúčasti z důvodu neschopnosti dosáhnout čelních příček. I když, no uvidíme. Jinak včera jsme poprvé byli v něčem restaurace-troškuklub, kde se nám nelíbilo. Tady byla schovaná ta vyjímka, potvrzující pravidlo (všude jinde se nám líbí). Bylo to nové, neznámé, mrtě drahé a ještě víc homosexuální. Za cenu večeře kdekoli jinde jste tu dostali pár kostek barbecue, které nebylo barbecue, zato chutnalo po zatuchlé koupelně, kde přespal zmoklý vlčák. Měli tam taky nějaké extra spešl wheat beer. Chuť nelze popsat, stejně jako pivo dopít (Jinak místní pivo je vesměs dost dobrý). Homočíšník mi ani nedovolil odnést si půllitr jako suvenýr. K dovršení všeho jsme tam potkali první Taiwanese Barbie. Cecily. "Íííííííííííí!" Nejsdřív jsem myslel, "Ííííííííí!" že mají v homorestauraci puštěný plašák na krtky. Neměli. "Íííííííííí!"Zato tam měli Cecily, která všechny zobjímala a nakrmila. Kecama. "Ííííííííí" Naštěstí jsme brzy /ne/dopili a přesunuli se do přívětivějších koutů. Ho, nakonec nemůžu nezmínit mužný (skromně já, částečně ženský (holky) a převážně dětský (Zája a Taiwanci) match ve volejbalu, který jsme vyhráli včetně piva. A taky jsme byli u oceánu, je šmoulově modrý, plný vody, soli, rozpuštěných šmoulů, rozpustilé Šmoulinky, vln a rybářských lodí. Prostě kus vody. Hezkej kus.

Game over, Zája dočetl. Nejspíš první stránku. Nezaujalo. Zato ho zaujalo, stejně jako všechny nás 4, co spolu ani tak nechodíme, jako jíme, cestujeme a pomnlouváme Betynku, hledat ve všem dvoj, a pokud možno hned trojsmysl. Někdy říct jednomu z těch 3 (nás 4...) koňů, že třeba máte rádi rohlík s máslem, aniž byste byli obviněni z nedostatku erekce nebo zaříznutých trenek, dá docela fušku. Ale co, jaro je tu a je to cítit.

pokračování příšte

KOMENTÁŘE (0)

 Dneska jsme potkali tři bělochy! :) Z těchto setkání (třetího druhu) jsme tu vždycky tak vzrušení... (vzrušením se nám dme prs-ten ;))) rozumějte, na naší univerzitě jsme jediní výměnní studenti...no vlastně je tu ještě asi 10 Číňanů...čili jsme tu ojedinělý úkaz - velcí a bílí s nečernými a nerovnými vlasy, a proto na sebe strháváme pozornost, ačkoliv se snažíme maximálně zapadnout (pláštěnky, roušky, skútry, níííhauu) a být nenápadní, seč to jde... ale není to tak jednoduché!

První běloch dnešního dne byl učitel angličtiny, Američan... prohodili jsme pár vět o sněhu a podobných věcech (následovalo hodnocení 0-10) a šli jsme do Engineering building najít sporťáka Benjamina Rushe... Je to totiž Američan, kterej je patronem extrémních sportů a jezdí po celým světě a všude praktikuje ten svůj \\\"fan edvenčr\\\" a \\\"ixtrým autdóór\\\" a napsal nám mail, že pokud jsme se u něj nezapsali už minulý týden, že nemáme šanci se do kurzů dostat, ale i tak se můžem stavět \\\"to say hi\\\"... po tak drsném sdělení nám s Luckou běhal mráz po zádech a představovaly jsme si Benjamina v jasných barvách - jako bejvalýho vojáka z Vietnamu, co nás bude honit po horách a nekompromisně se budeme muset plazit bahnem a běhat denně stovky kilometrů a nosit kanady atd atd...na posilněnou jsme si teda daly kafe a koblihy :)) No co nás čekalo za překvapení, se dá jen těžko popsat!!!!!

Seděly jsme znuděně s Luckou na gaučíku naproti jeho kabinetu, když v tom klika cvakla ---------- Ben ve dveřích se objevil, v obtaženém cyklistickém dresu, v plném opálení, ošlehán větrem, životem a extrémem a s bílými zářivými zuby a vším tak vyrýsovaným a vysportovaným a triatlonovým si s námi vyměnil pár pohledů (vrrrrrr) a po chvíli, co jsme zavřely pusu, nás pozval dovniř (kabinet plnej kol, přileb, elasťáků, karnitinu, pumpiček, kreatinu, dresů, fotek, diplomů, činek a bot) a přátelsky nám vše vysvětloval, ukazoval fotky z výprav, expedicí a výletů a my si ho mezitím všichni se zájmem prohlíželi a za jeho zády ho hodnotili (0-10) a zkoumali a a shledali(y) jsme na něm z negativ snad jen to, že si dává nohu přes nohu (oholenou) a že není příliš vysoký...to, že je mu už určitě přes 40, Lucka zhodnotila zvednutím obočí a hláškou \\\"no a co, to není nemoc\\\" ;)))) já vim, že jsme hrozný... ale jsme v Asii!!!! ;))) takže asi právě proto, když jsme od něj odcházeli, jsme zjistili, že každý z nás mu (ne)rozuměl něco jiného... ;)))) musím (na naší obranu) podotknout, že nejvíc se zapomněl asi Ovce, neb jeho poznatky z Benova vyprávění se liší nejvíce ;)))

Museli jsme jít tento nevšední zážitek vydýchat do stínu (nepršelo, ale nepřirozeně svítilo slunce a píchalo do očí a já jsem měla teplotu a návaly a nebylo mi vůbec dobře)... když v tom k nám přicházel odněkud ze školní budovy vysoký běloch s podivnou čepičkou a náušnicí a světlými vlasy...byl námi překvapen stejně jako my jím... prý tolik bílých lidí pohromadě dlouho neviděl, a tak se musel jít podívat blíž.. ;))) zjistili jsme, že je učitelem na Dong Hwa University teprve 2 měsíce, ale mnoho let žil v Japonsku, i když původně pochází z Austrálie a že se máme učit mandarínštinu a ne taiwanštinu a že ať určitě cestujeme a že němčinu tu učí holohlavej Němec s \\\"bushy eyebrow\\\"... ;))

Pak jsme se se vrátili zpět do kabinetu k Benjaminovi Rushovi, abychom se zapsali na extrémní cyklistický výlet na 6 dní po Taiwanu na konci května.. v endorfíny nabušeném kabinetu, kde jsme se zas vyjímali jako moje madonna na poličce s kosmetikou, bylo plno Taiwanců, u kterých jsme se zanícením tipovali jejich pohlaví...záhy se ukázalo, že několik kluků jsou vlastně holky a naopak...a zas po nás Zája s Ovcí chtěli slyšet hodnocení 0-10, který už nám leze pěkně na nervy, neboť je vždy zevrubně rozebráno a zanalyzováno....

nu, upsali jsme se ďáblu Benovi na cyklovýlet... těžko říct, jak to bude extrémní pro nás, normální lidi (myslím mě a Lucku)... kluky neřadíme do kategorie \\\"normální lidi jako my\\\"... a abychom mohli vyrazit na to 5denní martyrium, musíme ujet 44 kilometrů za méně než 110 minut v nám zatím neznámém terénu...Benjamin nám doporučil cvičit a trénovat každý den (!!!), nepít alkohol a nekouřit... vracely jsme se s Luckou zdrcené...

ale jako proč to nezkusit, že jo... challenge musí bejt!! a česká žena to musí zvládnout!! navíc přemýšlím i o kajaku, který se koná jednou za měsíc na moři, nejdřív se to (asi eskymáci, haha) teda trénuje na jezerech ;)

tak to by bylo asi tak o mých předmětech... máme jednou týdně (v pátek) čínštinu.. a potom povinný samostatný projekt, o kterém ještě nikdo nic neví... a pak nám stačí už jenom jeden další předmět, abychom splnili podmínky naší školy... vyberem si teda asi anglinu, možná jiný jazyk (třeba němčinu ;))) a ty sporty.... ;)

Odpoledne jsme využili toho, že nepršelo a sedli jsme na skútry a vyrazili k oceánu... Všechno to tam čarovalo, krása střídala nádheru... ostatně, zhodnoťte sami...http://picasaweb.google.cz/petra.ciprova/TaiwanPacificOcean#

Na večeři jsme jeli společně s našimi milými Taiwanci do nové, dosud neozkoušené \\\"restaurace\\\", která byla naprosto hrozná, metrosexuální, nevybavená, s podivnou nesympatickou obsluhou, příšerným pivem a barbecue kuřecím masem, které smrdělo po naší koupelně..!! a co bylo horší, přidala se k nám Jocelinina kamarádka, která splňuje veškerá kritéria pro postavičku \\\"Barbie\\\"... vypadala jako panenka, to se musí nechat, ale ta osobnost! nemůžu to ani popsat... jsem si ale jistá, že ji nejlíp vystihne Ovečka ;))) prostě jsme z ní byli (my Češi) na nervy... hrozně pištěla a křičela (překřičela i Lucku) a gestikulovala a byla vlastně hrozně hloupá a měla extrémně masivní prsten a byla jeden semestr ve Zlíně a miluje párty a tancování a disko a krade náušnice a hrnečky, ale jenom v Evropě a Africe... nebojte, já tomu taky nerozumím... ;))) radši jsme se přesunuli do jiné restaurace, kde jsem bohužel vyfásla to nejhorší místo na sezení, hned vedle ní....!!! uuuíííuííííí!!!

Jejda hele, 2 hodiny ráno!!!

All my best.

KOMENTÁŘE (0)

 V pondělí ráno jsem se probudil kolem půl osmé a řekl jsem si co s takto načatým ránem. Počasí venku neblyo nic moc, ale vysedávat u počítače se mi nechtělo a jít běhat jsem byl línej.
Takže sednout na kolo a někam vyrazit. Původně jsem měl v plánu jet směrem do hor, kde jsme byli s Ovcí na skůtrech, ale jelikož jsem si tak nějak nemohl neuvědomit, že na školním kole asi moc kopečků nevyjedu, stočil jsem to raději k jezeru Liyu, kde už jsem jednou byl. Tentokrát jsem ovšem u jezera odbočil z hlavní silnice a vydal se po druhém břehu po pěkné cyklostezce. Od té odbočovali různé turistické cesty vedoucí až k samému vrcholu, jež nese stejné jméno jako jezero (mimochodem, je to kopec na který přímo koukáme z okna kolejí, takže jsem si na něj brousil zuby už dávno).
Vybral jsem si poslední cestu. Kolo jsem zamknul na \\\"cyklistickém parkovišti\\\" a vyrazil vzhůru kolem značky pozor hadi a včely. Cesta vedla stále nahoru a stále po schodech.
Hora má jen něco málo přes 500 metrů, ale jelikož je výchozí bod kolem sta metrů docela jsem se i zapotil. Velmi příjemně mě překvapilo jednak to, že jsem za celou cestu nahoru nikoho nepotkal a jednak krásná džungle okolo. Kam se hrave Thajsko, tohle opravdu stálo za to - liány, palmy, hustý prales a všudypřítomné vlhko. Nahoře jsem prošel kolem vysokých vysílačů, které z daleka identifikují horu a došel až k rozhledně.
Odtud se mi naskýtal jednak výhled na město Hualien a moře za ním a jednak na planinu uprostřed níž se nachází naše milá škola. Mraky se okolo honily jak divé. V jednu chviličku se mi otevíral pohled do celého údolí, v momentě už jen protilehlé hory a za chviličku jsem viděl jen bílo. Bylo to docela úžasné. Hlavně už se těším, až tady budu někdy večer a budu fotit osvětlenou školu a město.
Cesta dolů byla ještě hezčí než cesta nahoru. Potkal jsem asi 4lidi a dvě opice. Ty jsem tedy jen zahlédl jak přeskakují ze stromu na strom. Byli to řádní mackové - stromy se pod nimi uplně ohýbaly.
Dole už pak nasednout na kolo a uhánět dom, pro změnu zase kolem druhé strany hory.

Odpoledne jsme vyrazili všichni čtyři skůtrmo (jakože na skůtrech) k moři. Tam jsme se asi půl hodiny bavili pozorování, focením a necháním se máčet docela vysokými vlnamy. Koupat se tu prý nesmí, protože jsou tu jakési divné proudy či co. No uvidíme jak to s tím je.
Holky potom jeli domů, zatímco já jsem ještě jel s Ovcí do města pomoc mu vybrat boty na běhání. Stejně nevím na co si je kupoval, když to je lemrouch líná. Schválně chci vidět, kolikrát půjde běhat :).

Večer jsme pak byli na večeři s velkou částí našich budíků. Byli jsme v novém podniku, ve kterém oni předtím ještě nebyli. A asi ani nebudou :). Jakési prý snad domácí pivo, sice točené ale srtašné a ještě strašněji drahé (140dolarů za půllitr), strašná obsluha, strašní lidé okolo, strašné židličky, strašně malé strašně čtyři kousíčky kuřete za strašně šedesát dolarů a takhle strašně bych mohl pokračovat ještě strašně dlouho :). No nakonec, když byl Ovce poslán někam s tím, jestli si může vzít půllitr, jsme naštěstí odešli o podnik vedle, kde jsme se v pohodě najedli a pěkně pokecali... Já toho využil ku zlepšení své čínštiny - už umím počítat do čtyřech, heč :). Na oplátku jsem je zase učil česky. Byl to příjemný večer.
Teď sedím doma a čekám jestli se Ovce odhodlá jít běhat, ale mám pocit, že už usnul, takže z toho asi nic nebude. Tak dobrou noc :).

KOMENTÁŘE (0)

  Předem bych se chtěl omluvit, že jsem sem už nějakou dobu nepřispěl svou troškou do mlýna. Jestli si myslíte, že je to tím, že by se tu nic nedělo, pak to tak opravdu...není :). Jen holt není čas, a i kdyby byl čas, tak zrovna nějak není nálada, a i kdyby byla ta, tak mi jí vezme ta parazitní Ovce co mám neustále za zády a stále se snaží vymyslet jak mě aspoň na chvíli odstavit od mého počítače, jelikož ten jeho se stále nenaučil víc než blikat modrou diodou, a to ho po dvou hodinách omrzelo sledovat. Dokonce už ho ani nebaví hrát si s hadem (s tím na telefonu).
Teď naštěstí ještě spí. Možná to bude tím, že je neděle ráno. I když ono na tom zatím stejně moc nezáleží, jelikož ani přes týden nás zatím netíží žádné větší povinnosti. Jenom dneska budeme muset dát dokupy nějakou prezentaci o naší milé vlasti. Doufám že to nedopadne jako při včerejší večeři, kdy někteří z nás téměř přesvědčili naše taiwanské kamarády o tom, že je u nás naprosto normální chodit s pistolí po ulici, semtam někoho odstřelit a pak si jít chvíli užívat do vězení, které je vlastně takovým zábavným centrem. Nevím kolik z těch, co k nám mají jet příští semestr studovat, si to rozmyslí. Ale snad nikdo.
Nu a co tady teda jinak děláme? Nu o tom už jste se mohli dočíst docela dost v předchozích příspěvcích, takže mám o práci méně :). Jenom třeba mě moc nebaví vyspávat do oběda, takže se jdu raději ráno trošku proběhnout po kampusu. Zrovna dneska mě docela překvapilo, kolik lidí už bylo v sobotu v půl osmé ráno na nohou a někteří dokonce na volejbelovém, basketovém či jiném sportovišti. Jak teď pozoruju z okna, je jich tam už jak kobylek:).
I večer kampus bývá docela živý, ale před několika dni jsem se vydal ven až kolem půlnoci a zamířil jsem i do odlehlejších částí a našel krásné tiché místa vhodné k relaxování doprovázenému pouze sborovým kvákotem žab z jezera. Opravdu nádhera. Pak jsem ještě zamířil do jedné náhodně vybrané budovy. Skoro všechny dveře jsou tu i přes noc otevřeny, takže jsem se mohl procházet někdy osvětlenými jindy setmělými ale vždy pustými chodbami. Vyšel jsem až nahoru na věž. Byl odtud krásný rozhled na tichý kampus i okolí. Opravdu moc krásné. Myslím že někdy na večer zase vyrazím.
Jinak včera jsme vymysleli, že vyrazíme na volejbal. Naši budíci to ohodnotili jako zdařilý nápad a ujali se úkolu sehnat míč. To se jim podařilo, ale bohužel už se jim nepodařilo sehnat hřiště - všechna byla obsazena. Ačkoliv jsem si tak v duchu počítal, že nás je osm a na některých hřištích bylo méně a navíc o dost drobnějších lidí, a tudíž by zřejmě nebyl problém je tak trošičku vyšoupnout, nakonec jsme se spokojili s hřištěm tenisovým. Sehrávání chvíli dalo, ale pak mohl začít "ostrý" match. Po celou dobu bylo skóre vyrovnané, ale nakonec se ukázalo kdo je lepší. Konečný stav: ČR-Taiwan 25:23. Zasloužená odměna byla naše - kafe, čaj či pivo pro každého z nás. Hádejte co jsem si vybral ;).
Zažíváme tady i plno dalších zážitků, ale myslím že všeho moc škodí, dobrého po málu a prostě už mám toho psaní tak akorát a navíc jsem ještě nesnídal, takže ahoooj a třeba sem někdy zas něco napíšu.

KOMENTÁŘE (0)

 V rámci vzájemného poznávání jsem si dala prácičku se zjišťováním, kdo je co v indiánském horoskopu.... :))

Takže my s Luckou jsme sovy (asi nejlepší znamení ;)))))), Tomáš je bobr, Ovečka vydra, Ethan jelen, Jocelyn had, Billy losos, Benny had a Ruby husa.... :))

Jinak tady pořád prší, máme roztrhaný žlutý pláštěnky, jezdíme už i na kole, vstáváme akorát na oběd, ochutnáváme jídla, která si víceméně vybíráme píchnutím do jídelníčku se zavřenýma očima, sbližujeme se s našimi taiwanskými přáteli, hodnotíme je na stupnici 0-10, začínáme sportovat, pijeme kafe i čaj, přejeme si, aby přestalo pršet a začalo svítit slunce, plánujeme návštěvy cizích zemí a sestavujeme itineráře, dostáváme se tak do časového presu, myslíme na kraviny, začínáme se bavit o přízemních věcech, dáváme si pleťový masky, trénujeme čínskou výslovnost písmene \\\"P\\\" a Taiwance učíme neužitečný, ale srandovní český fráze, čteme si horoskopy, jsme tu exotičtí a bílí, poměřujeme si velikost rukou, kritizujeme místní sladkosti, hrajeme různé hry, prádlo nám schne průměrně tři dny, zítra prý jdeme plavat, kroutí se nám blbě vlasy, přestáváme si dělat linky a obáváme se, že se časem přestaneme malovat úplně, zamlouváme hovory směřující k problematice běhání, vymýšlíme na sebe navzájem různé narážky, které následně vyvracíme či oplácíme, smějeme se, překřikujeme se, těšíme se, venku leje jako z konve a Lucka se akorát nemůže smát, nebo jí popraská pleťová maska ;)))) a taky přemýšlíme, jak zažádat o vízum do Číny a Lucka podle čokolády zjistila, že \\\"live today like there\\\'s no tomorrow\\\" a já jsem zjistila, že \\\"Own all the moments of your life\\\" a tím pádem jsme zjistily, že si tuhle čokoládu musíme kupovat pravidelně a taky zjišťujeme, že nezadržitelně hubneme a nemáme co na sebe a dneska se sejdeme v 11 u brány do kampusu (bambusu, kaktusu) a Lucka si snad půjde udělat druhý kafe během hodiny a půjde tam s tou maskou na obličeji, takže se tím prakticky nic nemění, je pořád velká a bílá a už jí to ani trochu nevzrušuje a asi zavře dveře do pokoje, aby sem nečuměli údržbáři, kteří ji tu byli před hodinou zkontrolovat s papírem v ruce a ona zrovna vstala... a taky jsme dneska dostali od Taiwanců razítka s našima čínskýma jménama (Lu-cy, Tho-mash, Žáááán a Pé-ťů-lá), ze kterých jsme měli druhý Vánoce a pak jsme se dobrou půlhodinu hádali, kdo má hezčí znaky, a právě teď Lucka zjistila, že má v sušárně ještě oblečení.......

....a takhle bych mohla pokračovat dál a dál... a jsem si jistá, že by se to se mnou potáhlo a potáhlo a jistě by se to všechno odrazilo v mém čínském jméně, které nám vymyslí ten divnej učitel čínstiny, kterej hrozně okatě jede po Lucce a je zvláštní a já osobně nevím, co si o něm mám myslet, a taky nám několik minut po zahájení první hodiny začal zpívat aboriginskou písničku, přičemž jsem se maximálně snažila být klidná a za žádnou cenu se nestřetnout pohledem s Luckou, natož pak periférně zahlídnout kluky, protože bych se začala nezadržitelně smát.... ;))))

a Lucka se teď vrátila a jako na potvoru nikoho nepotkala a zežmolkovatěl jí svetr.... ehmmm.... v tom na hodinu čínštiny teda určitě nepůjde :-D

akorát informujeme kluky pomocí kolejního telefonu, který je zadarmo, o našem dnešním srazu v 11 u brány... a chceme teda jet na skútrech, aby nás nebolely nohy.... tak uvidíme....už dopředu čekáme jejich narážku na náš postoj ke sportu...

tak prej nejen svetr žmolkovatí, ale i všechno ostatní prádlo a Lucka nemá místo ve skříni.....

....a tohle je tak zhruba všechno, co jsme chtěly pustit do éteru.... Lucka si sedla jako hromádka neštěstí na stůl a pije ze svého hrnečku \\\"I love coffee\\\" vodu a nejde jí internet, a tak na mě kouká... a já se s ní jdu UŽ ALE reálně bavit.... ;)))

Lidem lásku, světu mír!!!

KOMENTÁŘE (0)

 Jen bych chtěla uvést věci na pravou míru... ;) Ovečka nestoudně přehání (kdo ví za jakým účelem) a my ho tu takhle rozhodně neterorizujeme a nepodkopáváme jeho přirozenou autoritu a už ani ve snu bychom si nedovolily říkat, že není sexy! naopak, máme ho rády a začaly jsme mu intimně říkat mažžžlíku ;)))

A vlastně tu spolu všichni dobře vycházíme... jako Lisa, Brita, Anna, Lasse, Bosse a Ole! :)

jéé, dala bych si zmrzlinu.... asi napíšu Billymu :)))

Dobrou.. a ráno mě nebuďte ;)

KOMENTÁŘE (0)

 Nejdriv bych se chtela omluvit, ze jsem na blog nenapsala nic od navstevy Ko Changu... mela jsem problemy s prihlasenim a vuuuuubec mi neslo se sem zalogovat... vcera jsem ALE nahodne objevila, ze mi to v Mozille (ktera se mi nechtene utdatovala, grrrrr) asi vuuuubec nefunguje, ale v Exploreru jo... takze se na to za chvili podivam (poznate to podle toho, ze si to ted prectete) .... no a dalsi vec, zjistila jsem, ze mi spolucestovatele jsou na blogu kazdou chvili, peceni vareni (baked – boiled) a pisou tam prvni poslední (first – last), tak se mi ani nechce ty zazitky popisovat zas a znova bosa nova (again and anew, bootless nova).... a taky v tom vsem hraje takovou malou, ale uplne nenapadnou a nepatrnou roli moje lenost ;)) ehmm ehmmm, takze rychle dal, at se to zamluvi!! ;))

Thajsko jsme si uzili paradne!! Vsechno, co jsme chteli, co nas zajimalo, co nas lakalo, jsme si doprali... teda hlavne my s Luckou ;) takze projizdka na slonech dzungli byla naprosto nezapomenutelna, hlavne teda sloni troubeni jako vystrizne z Jurskyho parku, udajne teda elephant love song for beautiful ladies (jakoze pro nas,jo)... thajska masaz byla jako v pohadce tisice a jedne noci.... potapeni mi otevrelo nove obzory a zjistila jsem, ze se mi vlastne moc libi! ;) thajske dobrutky byly vynikajici, spoustu chuti a vuni (s Luckou se davame na gastroturistiku), jidla byla pripravovana z cerstvych ingredienci, obcas hodne paliva, ale vzdycky vyborna a vydatna! ;) napoje z cerstveho ovoce, koktejly, sejky, kokosove mleko - vseho jsme si dopravali(y) dost a dost ;) bydleni na plazi, primo u more pod kokosovymi palmami se nam take neprejedlo ;) potom jsme se vratily zpet do Bangkoku (kluci mezitim jezdili a chodili na sever a na jih), jeden den jsme s Luckou zavitaly do Ayutthaye, do byvaleho hlavniho mesta Thajska, ktere bylo ale zahy zniceno krveziznivymi a zlatachtivymi Barmanci.... pronajaly jsme si tuk-tuk i s panem tuk-tukarem a jeho pani tuk-tukovou a cely den nas vozili po chramech a pamatkach... bylo neuveritelny horko, byly jsme ziznivy, unaveny, hladovy, hnusny, nechutny.. ALE plny nezapomenutelnych zazitku a kultury!

dalsi momenty a zazitky z hostelu by se daly shrnout do nekolika bodu: komari, komari, spolecny minipokoj s kluky, nedostatek spanku, komari, sranda, novi znami z celeho sveta, komari, komari... ;))) do ted jsem obsypana stipanci.... a to nejsou jenom obycejne, ledajake stipance.... je to proste ---- humus! dalsi den jsme sly s Luckou na vikendovej trh.... to byl hustouckej masakricek! naprosto neprehledny system kramku, chysi, plachet, voziku, lidi, davu; uplne neuchopitelny, prelidneny, nehygienicky, vonavy, smrduty, levny, zmateny ;)) vubec to neslo vsechno projit... ;))) ale zato zbozi, ceny, smlouvani, rozpoznavani predelanych chlapu na zensky, to bylo neco pro nas!!! nechala jsem tam skoro vsechny penize!!! ;)) pak uz jsme sly cely ztyrany a unaveny do parku, cestou jsme si nakoupily chutne vypadajici \\\"dobrutky z ulice\\\", ktery byly nakonec uplne nechutny a zkazily nam chut do konce dne! dalsi den jsme se sbalily (prekvapive rychle a bez zbytecnych prutahu a obstrukci) a taxikem jely na letiste... ani se nam nechtelo z Thajska pryc... nevedely jsme, co nas na Taiwanu bude cekat, kdo nas tam bude cekat, jak tam bude, co tam bude atd......

Ale vsechno dobre dopadlo!!! ;) letadlo nas bezpecne dopravilo do Taipei, hlavniho mesta Taiwanu... po dlouhych frontach na imigracnim jsme si vzaly nase hordy zavazadel (muj kufr mel presnych 20,00 kg!!! a to jsem to nemela predem zvazeny!!) a vylezly na letiste, kde uz na nas cekali nasi Taiwanci (Benny, Ethan a Zumsky) s transparentem \\\"Welcome Lucie Velcovska and Petra Ciprova\\\" ;)) privitali jsme vzajemne se a jeli do centra Taipei, kde jsme s Luckou prespaly v hostelu s velmi mekkymi matracemi.... a dalsi den rano si nas zase vyzvedli a jeli jsme vlakem s Ethanem (rikame mu krycim jmenem Metan-Ethan-Propan-Butan) do Hualienu... cesta trvala asi 3 hodiny a celou dobu jsem mela hruzostrasny krece v brise, schylujici se k nekontrolovatelnemu dojmuti, tak mi do smichu moc nebylo.... ale nastesti opiatovy Reasec pomohl..... nebylo zadny vlakovy nestesti ;)))) ale od ty doby neni to moje traveni zadna prochazka ruzovym sadem.... vlastne zadna prochazka at all.... porad nejaky nesrovnalosti (jeste ze jsme na tyhle veci trenovany, jak zakon kaze)... ale prisuzuju to jinymu klimatu, stresu z cestovani, zmene prostredi a hlavne debilnimu zachodu, kterej splachne jednou z 5 pokusu a voda tam natejka asi tak 15 minut...

** jo, mimochodem.... v Asii jsou hrozne oblibeny turecky zachody... cili dira v zemi, smrad jako u nas na nadrazi, pohazeny pouzity toaletaky kolem odpadaku a curanky po nepresnem zamereni do stredu.....ale na plno mistech jsou i evropsky zachody, za ktery jsem nesmirne vdecna ;)))

Dojeli jsme do arealu skoly taxikem s Ethanem, byli nam postupne predstaveni vsichni nasi buddici …ja mam dve holky, ktery se o me staraji - Ruby a Lena... kazdy \\\"pro sebe\\\" mame 2 studenty... jsou opravdu az extremne ochotni a mili, se vsim pomahaji, porad nekam volaji, popobihaji, neco zjistuji....prvni dva dny s nami byli na plny uvazek (zarizuji nam skutry, kola, papiry ve skole, chodi s nami po obchodech!!!, maji svatou trpelivost, chodi s nami na jidlo, prekladaji atd) !! a neustale se usmivaji a ani otevrene nepriznaji, ze jsou unaveni – to my zase prizname ;)) a my jim porad dekujeme a neverime, ze jsou tak prirozene hodni... ;)) protoze sami vime, jak je a narocny a vysilující se o nekoho ciziho starat (skoro jako sedet v letadle vedle Malého ditete).... ale vypada to, ze se s tou prazvlastne milou povahou asi narodili.... mozna je to Maybelline ;))))

povedlo se nam, ze bydlime spolu... Tomas s Oveckou jsou spolu a na pokoji maji nejaky dva dalsi kluky (vypadaji pry 4%) ;)) a ja jsem na pokoji s Luckou a jeste Taiwankou Amandou, ktera je hrozne drobna a mila a usmevava a netravi tu skoro zadnej cas... kazdou noc spi kdesi u spoluzacek (taky rika, ze chodi za kamaradkama a ne za klukama a ze chodi do kostela, protoze je krestanka... ale kdo vi :)).... takze jsme tu vlastne porad samy ;))) nikdo nevi, jestli se k nam pristehuje jeste nekdo ctvrtej.... jako nam to rozhodne nevadi ;))) s Luckou jsme si zaridily uz pokoj i koupelnu, nakoupily jsme si plno nutnosti, nezbytnosti a naprosto zbytnych, ale zato roztomilych a rázových doplnku... a uz se tu (po par dnech) citime jako doma!!! samozrejme jsme se jako prvni pustily do poradneho uklidu a dezinfekce, deratizace, dezinsekce a do odstranovani cernych vlasu odevsad (!!!)... ;)))) a je to vcelku fajn ;) jenom ten zachod je pekne vysiraci (jakoze asi rozbitej).... ale mame tu klimatizaci i vetrak... na kazdem patre jsou pracky (20 dolaru) a susicky (10 dolaru) a taky boxy se studenou, teplou a horkou pitnou vodou (zadarmo).... univerzitni kampus je obrovsky, je to jako mesto itself… jsou tu koleje-baba-te-poleje (rozdelene na holcici a klucici), bydli tu i ucitele se svymi rodinami, jsou tu budovy univerzity, jednotlive fakulty, katedry, knihovny, studovny, sportoviste, restaurace, obchody, silnice, potulujici se psi, parkoviste, chodniky, dve jezera atd atd....zije tu asi tak 6000 lidi! do mesta se jede zhrubicka 20 minut na skutru... ale hned za skolni branou je takova ulice, kde jsou obchody i restaurace....a my tam jime a nakupujeme ;)

co se nam moc libi, jsou mistni ceny.... aspon tedy vetsinou tomu tak je.... 100 taiwanskych dolaru je asi tak 55 ceskych korun...cili pomer 2:1 (nebo 1:2, jak se to vezme takhle nad ranem)...sranda je v tom, ze ceny (numerissima) jsou skoro stejny jako v CR... ale jenom ta cisla!! po prepoctu je to vlastne o pulku min!!! takze plnohodnotne jidlo v restauraci stoji tak 50 - 100 dolaru, litr benzinu 25 dolaru, voda 10 dolaru atd.... vsechno se nese v tomto duchu... jenom prej mliko je drazsi... ale to ja stejne nekupuju ;)

uz mame pronajaty skutry, kazdej ma svuj... jenom Zaja se vozi s Ovci.... na skutry jsme si rychle zvykli, je to vyborny dopravni prostredek, velmi mobilni, vcelku i rychly.... a hlavne se citime tak independent!!! ;) muzeme si kdykoliv kamkoliv dojet a nemusime se na nikoho spolehat.... jenom ta doprava ve meste je takova zajimavejsi... maji trochu jinak reseny krizovatky a semafory... ale i na to si zvykame! :) musime byt bdeli a tejk keeer!

Vcera jsme jeli na veceri do mesta s Taiwanci.... ze prej musime ochutnat jejich tradicni vec - hot spot...a to se musi jet do specialni restaurace, kde maji varice primo na stolech pro hosty... a na varici jsou dva hrnce... jeden byl s palivou zalivkou, druhy s takovou podivne rybi.... a objednavaji se ruzne ingredience (maso, zelenina, morske plody, nudle atd), ktere se podle chuti hazi do tech omacek, ktere porad vari a bublaji a prskaji.... postupne si kazdy nabira do svych misticek (a kdyz si to nehodi na sukni, tak se i naji ;))))... a zas prihazuje do kastrolu nove veci ;))) ja jsem mela rychle dost (bylo to moc dobry, ale nevim nevim, nechtela jsem si udelat z bricha paseku a z koupelny kulnicku na drivi... ;)) takze \\\"nemohu, jsem syta\\\"..... ale byl to zajimavy a zabavny spolecensky zazitek ;)) popijeli jsme k tomu ledovy zeleny caj, ktery tu hodne sladi :) Cestou domu zacalo prset... z mirneho mzeni se stal lehky destik, z lehkeho destiku se stal slusny lijak a ze slusneho lijaku neslusny slejvak.... cesta trvala asi tak 3/4 hodiny, po ktere jsem mela skrznaskrz promocene i spodni pradlo!!!! no zajimavy to bylo ;)))) noc, dest, skutr, velka helma na moji malou hlavu... ;)) ale jezdim opatrne, nebojte se!!! ;) jako je tati \\\"Péťa, péřová noha\\\", ja jsem \\\"Péťa, péřová ruka\\\", protoze mam krasnou plynulou jizdu (to mi potvrdil i Zaja, kdyz srovnal muj styl jizdy s Ovcinnym ;)))

no a dneska cely den prselo.... :(

den predtim jsem navstivili nocni trh.... a tam toho bylo k videni.... proste Cina, no.... divocina... zadna inscenizace, Potemkinovy vesnice a tak ;)) takze: paratky, morsky potvory, vnitrnosti, kuze, krev, vsechno napichany na spejlich.... to bylo zas neco pro Petulu s obzvlast vyvinutym cichem po mamince, hmatem po Rhone a fantazii po zevrubnem precteni Deti z Bullerbynu a Pipi Dlouhe Puncochy.... ;))) takze jsem ochutnala jenom bezpecny napoj z cerstve rozmixovaneho ovoce (pomeranc + mrkev) , zavitky z uzeniny a zeleniny a na zaver jsem si dala jahody v cukrkandlu ;))) kluci ochutnali prave ty paratky a nejaky vnitrnosti... rikala jsem Taiwancum, ze podobny veci varime doma Rhonicce ;)))) tak snad se neurazili ;))) kazdopadne ji to tady normalne, takze je to asi v pohode ;))) ja to ochutnam jindy ;) az budu pripravena ;))) a kdyz jsme se zrovna nebavili pozorovanim stanku s obcerstvenim a lidmi, kteri se obcerstvovali, bavili jsme se infantilnimi poutovymi atrakcemi a hrami, do kterych jsme nacpali nesmyslne mnozstvi penez (jeste ze je takovej dobrej kurz ;))))) potom jsme jeli v noci na plaz, hrali jsme beach volleyball... nebylo tam zadny osvetleni... nebylo na nas tak videt.... neztrapnili jsme se tolik.. /hlavne ja a moje vrchni odbyti obouruc a prvni podani - z kapsy vyhani ->>> team nezachrani/ ;)))))

nechci popisovat uplne detaily... ty si prectete na nasem spolecnem blogu... jak pozoruji, hlavne Ovce ma velmi vyvinuty smysl pro psani zabavnych slohu... jsem si jista, ze se skvele pobavite nad ctenim jeho pristevku!! Tomas zas popisuje vsecho hodne zevrubne a se vsim vsudy, takze budete plni informaci, ktere ja vam treba neposkytnu ;))

zejtra jdeme poprvy do skoly... a rovnou na cinstinu!!!! ;)))) jsem na to moooc zvedava!!! podle nasich prvnich dojmu a poznatku nabytych pozorovanim se ten jazyk proste neda naucit... a kdyz uz pochytime nejaka slova a fraze (pamatujeme si je jenom diky mnemotechnickym pomuckam mne vlastnim), tak ty klikyhaky proste nejdou ;)))) inu, reknu hop, az to preskocim ;)

vcera jsme sli do bazenu... chceme si urcite zaridit permanentky na celej semestr... pokryje to jak bazen, tak posilovnu ;))) hahaha, domu se vrati nova zena\\\" ;))) neee, nebojte, znate me.... ale je tam takovej hezci plavcik, na coz me Lucka vcas upozornila ;)))

co jeste jeste pod stromecek? ;) uz tu mame po druhy hodine v noci... Lucka uz spi... mne jeste ceka vecerni ocista tela a duse v nasi vystajlovane koupelne s kvetinovym vzorem na vsem od stetky na zachod az po igelit ve sprse ;)))

mejte radi psy! ;)

Peace!



KOMENTÁŘE (0)

 Co děláme o přestávce? Hrajeme si na hlodavce. A jezdíme na skůtru po okolí, Zajíc se nechá vyžíračsky vyvážet, takže neřídí, zezadu jen mektá do řízení(grrr), neochotně platí benzín, neplatí pronájem a za odměnu mě nechá používat jeho notebook, když bobíkuje. Bohužel je dost rychlej. Večer(včera) jsme po plavání jeli do města na Hot spot či co. Několik druhů více či méně ostrých omáček se vaří upřostřed stolu a všechno možné, co se dá zkrmit, leží před vámi připraveno na namáčení. Na Zájovo přání jsme měli i tu nejostřejší v ostré verzi. Olízl jsem hůlku v ní namočenou a pak už všechna jídla(od mušlí, tofu, prasete a prostě hromady všeho) chutnala tak nějak podobně. Nevýrazně. Jako houba. Chuť se mi naštěstí k ránu vrátila, takže snídaňový koláček opět oblažil mlsný jazýček v plné palbě. No, trochu přeháním, jídlo i v té ostré se dalo pozřít, ale bez omáčky. Ta je fakt samozápalná. Taky byl nějakej kokosovej puding nebo tak, toho jsem snědl tři misky a byl to asi nejlepší produkt z kokosu, co jsem kdy jedl. Byly s náma i holky a pár Taiwíků, kupodivu ani oni nemají moc v lásce ostré. Jo, vlastně noc předtím jsme byli v Hualienu taky, na nočním trhu, tak jsme zase spásli co šlo, včetně slepičích pařátků a rakvového chlebajze. Pak jsme se vrhli na fotbálek, basket a nakonec propadli automatům. Na plyšáky. Zainvestovali jsme celkem tolik, že bychom si mohli pořídit živou pandu i s vlekem bambusu a hypotékou na klec, ale nic. Nakonec jsem rozměnil další kilo a za poslední pětku vytáhl vytoužené zviřátko. Ovci(Shauna!;). Koneckonců, kdo je povolanější z povolaných. Pak se naše grupa vydala na pláž na noční volejbal, světla nešla, takže se naše děvčata nemusela stydět. Nestyděla, předváděla se, vřeštěla. Jen ten míč neskákal, jak pískaly. Ale budeme trénovat. Teď jsem bohužel nachcípanej, jezdili jsme v dešti a pořád pijem všechno s ledem. A klimatizece. Ach jo. Vlastně teď se mi nechce vůbec psát, ale když Zája neabsentuje, mám pech. Tak ještě 5 minut. Pořád chodíme někam s buddíkama, volají, jestli jsme v pořádku, kde si koupit pláštěnku a tak. Kdybyste některému v 5 ráno napsali, že máte slinu na horkej čaj, do čtvrt hodiny byste měli příležitost se s ním opařit. Taky jsme byli se Zájou v horách, ale jen lehce přes 1000m.n.m., pže nám dost nechytře došel benzín. Příště nám chytře nedojde, hustě dojedem až nahoru a na pořádným kopci se s vítězným doutníkem nejdrsněji vyfotíme. Což mi připomnělo fakt, že mi dnes holky už poněkolikáté nepřímo řekly, že sice jsme dobří kamarádi, ale objektivně mě řadí někam mezi dítě a želatinu a 2 ze 3 bambusových výhonků jsou více sexy. Pěkné sny.

Ať žijou pandy!

KOMENTÁŘE (2)

 My už vlasně s Peťou nemáme ani síly něco dodávat k převelice zajímavým zážitkům Ovce a Toma. Takže to vezmeme stručně a zlehka.

Přijely jsme na Taiwan o den později než kluci. Na letišti nás čekali tři taiwančíci: Benny,Ethan a Zumsky(následně jsme je překřtily na Methan,Ethan a Porpanbutan...)Odvezli nás autobusem do hostelu hned naproti nádraží, odkud jsme druhý den ráno vyrazili směr Hualien.Cesta byla tou samou,jakou již absolvovali kluci,tudíž i naše poznatky o reliéfu krajiny jsou stejnéý. Jen jsme s Peťou neměly žádně asociace o kopulujících psech místo čínských znaků.

Co se týče kampusu, je fakt velký. Už máme i kola,tak se dneska jdeme prijet a udělat pár fotek. K dispozici tu máme taky spoustu sportovních aktivit,jako třeba bazény,míčové hry,posilovnu a další věci, které nás moc nezajímají :-) ale dneska si jdeme zařídit permanentku na bazén. Celkově to tu vypadá jako zasazené v džungli. Jsou tu dvě velká jezera,krásná příroda, výhled na obr hory.Nechybí obchod a restaurace. V blízkosti kampusu je jedna delší ulice,kam chodí studenti na jídlo.Už jsme ji zkusili dvakrát a hned si připadáme o něco více taiwansky!

Na pokoji jsme s Peťou spolu a ještě s jednou Taiwankou-Amandou. Je fajn a hlavně umí anglicky,takže se spolu dokážeme domluvit. Nejdřív jsme totiž já a Peťa měly bydlet každá jinde.Já dostala pokoj se třema Taiwankama,které studují historii,neuměly anglicky a když mě uviděly,málem zalezly pod postel a předpokládám,že by dalšího půl roku nevylezly...Naštěstí teda Peťa měla v pokoji další místo volné a mohly jsme se sestěhovat. Následující dny začala série nákupů čistících prostředků a uklízecího náčiní,protože Taiwanci na tu hygienu zrovna moc nejsou. My si myslely,že my taky přehnaně ne,ale co je moc,to je moc a musela se tomu udělat rázná přítrž!Dále jsme koupily pár věcí na zabydlení pokoje,takže se nám tu už vlastně celkem i líbí!

JInak se už můžeme přemisťovat i na skútru.I já jsem se ho naučila řídít! Já mám krásný červený,Peťa krásný stříbrný a už brázdíme silnice a velice nám to jde! a hlavně je to fakt sranda.

Včera nás Benny,Lena,Ruby,Tato a Joselyn vzali do Hualienu na noční trh. Znovu jsme museli uznat,že je dobře,že jsme očkování proti žloutenkám a tak jsme se nebránili ochutnávat místní speciality. My s Peťou jen střídmě, kluci to vzali od podlahy i s ochutnáním kuřecích pařátků.Překvapily nás desítky boxů,odkud si po vhození 10TN může člověk elektrickou tlapičkou vybrat nějakou cenu. Nás zaujaly plyšové pandy a ovečky. Protože jsme tam naházeli opravdu hodně drobných,bylo pro nás velkým překvápkem,když Ovce vytáhla plyšovou ovci!!!! No,teď nám s Peťou visí v pokoji,protože Ovčáček si nechce připadat teploušince jako jeho špolubydlíčí...



KOMENTÁŘE (0)

  Vuala. Jsme doma. Dojmy veskrze pozitivní, snad jen spolubydlící jsou trošku jiná liga. Chytli jsme se Zájou zrovna ty, co mají za úkol kontrolovat pořádek na celém patře, večerku, vyhánět komáry a dámsklé návštěvy a bdít nad zákazem pití alkoholu. První, co jsem udělal, bylo vyrovnání pivního nákupu na poličku, abychom otestovali toleranci k menšině. Prošlo. Jinak buddíci a ostatní klucí a holký, co už známe, jsou opravdu fajn. Dva byli loni v Hradci, takže se musíme držet zpátky s mluvou. Poslední dobou se nám se Zájou konverzace zvrhla na vyprávění nízkých vtipů a citací. Pozvání na jídlo vypadá asi takhle: „Šel bych se nažrat“.....“No jo, aby ses neposral..“

Do Taipeie jsme přiletěli předevčírem večer, vlak už nejezdil, tak nás čekala noc na letišti.
Rozvalili jsme se na gaučích a jali se plnit břich. Pak si naproti přisedla milá, veselá a hezounká Japonka, takže nám večer rychle uběhl. Protože strávila rok v Evropě, dokonce rozuměla černému humoru. Vyměnili jsme si pohledy, zážitky, sušenky a ráno se vydali směr vlakáč a Hualien. Respektive v noci, protože Zája cílil po dvou hodinách spánku ve čtyři ráno, že už mešká den lacinným přespáváním. Proklel jsem ho v duchu, posléze nahlas a spal dál. V šest už byl horší než hejno komárů. Kapituloval jsem. Ve vlaku jsme se asi dvě minuty dívali z okna a po zjištění, že vepředu je displej s čínskými znaky, začali luštit. První favorit byly tři krabičky na sobě. Potom pes. Další variace močící pes a kopulující psi(2). V tu chvíli se seriózní zájem změnil v kanální souboj prasáckých fantaizií kopulujících zvířátek, lidí, různého množství a kombinací. Když Zája přidal vtip o Jeanovi a vejcích, který nás nadobro rozsekal, už to ani nesmělí taiwanci nevydrželi a slušně, leč asertivně(=>nasertivně) nám bylo sděleno, abyhom drželi hubu. Tlemili jsme se pak jen pod fousy( hlavně Zája, protože holicí strojek ovládá asi jako Rimmer esperanto). No a za chvíli jsme byli doma. Zašli jsme na oběd s našina buddíkama, ohromili nás výrazy pochycenými z tribun hokejového utkání v Hradci, my je ohromili jejich čínskými ekvivalenty (těch výrazů), šli si vybalit, nakoupit, projít kempus (velkej jako prase, všichni tu jezdí na kole nebo skůtru), večer šli na véču do města a pak k Joce na byt. Pokořili jsme třetí druh piva (dva Taiwan, jedno Japonsko) za odpoledne a dále nás večerem provázel rum. Hráli se ruzné hry, nejdéle bohužel poslední. Taková místní variace macháčka. Místo pití byly fyzické tresty. Asi mi nepřál horoskop či co, ale přestože šlo spíše o pravděpodobnost než o umění hry, byl jsem řádně prokrven. Kdo chce ovci bít, hůl si vždycky najde.

Dneska ráno jsem se Zájou uspořádali průzkum našich nejspíš čtyřprocentních spolubydlících. Když odešli, napsali jsem seznam růžových (plus extrémně teplých ) věcí.
Spolubydlící Y: igelitky, fén, věšák, kolíčky( na prádlo!), ručník, /nerůžové, ale homo povlečení s medvídky/

Spolubydlící X: lampa, prací prášek, odpaďák, igelitky, budík Hello Kitty, stojan na CD Hello Kitty, ručníky, obal na CD, sušenky, / tlešniškou na doltu je potom klásnej husky plyšáček skoro v životní velikosti a BARBIE a KEN na poličce!!!!!/

Je nám tu opravdu teplo.

Update o den později: Zájovi jde net, můj Dell pořád trucuje. Byli jsme s jinejma holkama(Taiwan) a našima dvěma předchozí večer dorazivšími v Hualienu půjčit skůtry, nakoupit a tak. Ztratil jsem řidičák. Hledal, smutnil, plakal. Nenašel. Zája přidal pár otcovských rad a jel jsem tedy jen jako doprovod. Po návratu se ukázalo, že doklady byly jak jinak u Záji. Jedu teď večer znova. Zítra už chceme zamířit na výlet do hor. Dva km odsaď už mají kolem 2000 m.n.m, 5 km na druhou stranu je blankytnej oceán. Paráda. Taky jsme byli včera běhat, a protože už se ze siláckých řečí asi nevykecám, čeká mě i posilovna. Ach jo. Ale dal jsem si předsevzetí, že domů se vrátí celý muž, takže myslím, že budu mít víc než napilno. Právě došel Zajíc. Nepříliš dobrovolně opouštím jeho laptop. Ni hao.

KOMENTÁŘE (0)

 Zatímco Benny odjel na svém skůtru my s Joce jsme vzali taxík a vyrazili ke škole. Trochu jsme se báli jestli nebude taxík drahý, ale nakonec to zaplatila Joce s tím, že jí to proplatí škola :). Ocitli jsme se tedy až za branou kampu, který na nás hned udělal výborný dojem. Všude spousta zeleně, sportovišť, hřišť a tak podobně. Budovy sice nevypadají nejmladší, ale není to žádná katastrofa.
Naše koleje mi nejprve trochu připomínali nějakou věznici, ale to byl jen první dojem a pohled do pokoje mě upokojil. Bydlíme spolu s Ovcí a dvěma Comitees, což jsou jakože normální taiwanší studenti, kteří si ale dobrovolně vzali na starosti hlídání toho jak se na kolejích dodržují pravidla. Nu tak tady asi nebudem moc dělat moc velký bordel, ale snad to nějak ukočírujeme :). Trochu víc náš na našich spolubydlících znepokojilo, že jeden nemá téměř žádnou věc jiné barvy než růžové a na všem má malé kočičky a druhý má nemalou sbírku plyšáků. No uvidíme co se z nich Vyklube. Zatím jsme s nimi moc neměli tu čest.
Joce s Bennym spolu s Tatooem (taky byl v Hradci) a další kamarádkou Nancy, se nám snažili pomoci ve všech směrech. Opatřili nás místními simkami, asi napopáté nám sehanli snadkonečně dobré redukce do zásuvek (jedna byla uplně na nic, další po pěti minutách vyhořela, další měla příliš malé otvory...), provedli nás trochu po kampu, vzali nás na oběd, při kterém nám dali nám první veleužitečné lekce čínštiny (myslím že už bychom výborně zapadli do místního hostince čtvrté cenové, jestli tady něco mají a možná bychom i některé hosty uvedli do rozpaků :) ). Jediné co se zatím nepovedlo rozběhnout je internet, ale to se snad podaří co nejdříve.
Odpoledne jsme se v klidu jenom s Ovcí prošli po kampu a trochu se rozkoukali. V sedm večer už jsme zase byli domluveni s našimi kamarády a vyráželi jsme na večeři. Tentokrát mimo kampus do uličky plné od pohledu příjemných jídelniček. Na otázku jestli je typické taiwanské jídlo ostré hrdě odpovídali, že ano. Tak jsem si nechal z menu (samozřejmě pouze ve znacích) vybrat něco opravdu spicy. Stálo to za to. Tím jak rychle a bez jakých následků jsem to pozřel jsem si vysloužil docela obdiv :). Pak jsme se ještě bavili (teda hlavně Ovce), hledáním dalších psů a jiných kopulujících tvorů v menu. Byli jsme trochu zklamání, když jsme zjistili, že nic z toho opravdu nemá se psem nic společného, jelikož požívání psů je na Taiwanu mimo zákon.
Po večeři nás ostatní doprovodili domů, kde jsme se rozmýšleli co dál. Joce se nás optala, jestli nechceme ještě na chvíli k ní popít trochu rumíku a tak. Jelikož ještě nebylo tak pozdě, tak jsme si řekli proč ne a vyrazili. Kromě Nancy která se vydala domů jsme byli kompletní. Hráli jsme různé společenské i nespolečenské, místy trošku (třeba hlavně pro Ovci dost) masochystické hry. Zkrátka večer probíhal v nejlepší pohodě. Ani jsme se nenadáli a bylo půl druhé. Tak jsme se radši rozloučili a vydali k domovu. Benny jel s náma na skůtru, tak jsme vedle něj až k bráně běželi. Doprovodil nás až ke kolejím. Na pokoji jeden spolubydlící už spal a druhý ještě něco dělal u notebooku. My hned zahučeli do postele.

První noc se spalo krásně. Docela mě překvapilo, že jsem se probudil už po půl sedmé. Ještě se mi chtělo docela spát, ale přesvědčil jsem se, vstal jsem a šel se proběhnout. Nejdřív jsem myslel, že si udělám jen nějaké malé kolečko, ale nakonec jsem si oběhl celý kampus (což znamená tak přibližně 10km) a bylo to paráda, jenom škoda že se dá běhat jenom po asfaltu. Když jsem se vrátil, byl na pokoji už jen Ovce. Ti dva mi tam ani moc nechyběli (teda nic proti nim, i když... :) ). Poté jsem si skočil do 7eleven pro snídani. Udělal jsem investici a koupil si láhev s vodou. Od teď už si jí budu pouze plnit vodou z automatu na chodbě :).
Nu a po snídani jsem se konečně odhodlal napsat nějaký ten příspěvek na blog. Doufám že odpoledne už budu online a budu se o něj s vámi moc podělit.

Tak odpoledne internet nebyl, že prý snad zítra, tak uvidíme jak to dopadne. Teď je půl dvanácté večer a já sedím u offline notebooku a vzpomínám co se ještě dneska stihlo udát.
Takže díky naším budíkům jsme stihli vyřídit velkou část administrativních záležitostí, zaplatit depozit 1000dolarů (naštěstí pouze těch taiwanských :) ) za ubytování nu a hlavně jsme dostali své oře, tedy kola.
Na jednu stranu překvapily docela příjemně - budí dost novým dojmem, všechno jakž takž funguje, mají pěkný veliký košík a tak. Na druhou stranu jsou to opravdu jen kola na jezdění po škole a maximálně do města. Nemají žádnou přehazovačku a jsou to typická citykola. Takže docela reálně uvažuju, že si koupím nějaké kolo, které bude co k čemu. Ale ještě to budu muset promyslet.
Další událostí byl příjezd holek. Přijely spolu s bandou buddíků a studenty z Číny (jedni z mála dalších výměnných studentů zde na škole). Společně jsme byli na večeři v restauraci jako včera. Mohli jsme před holkama trochu zaperlit tím, jak už ve znacích kromě močících psů a další havěti rozeznáváme třeba hovězí či kuřecí maso, rýži a třeba bychom si vzpomněli ještě na něco :). Večeři jsme v klidu s Ovcí strávili při jednom Cimmrmanovi, po kterém jsme dostali chuť se trochu provětrat, a tak jsme vyrazili se proběhnout. Uběhli jsme tak třetinu či polovinu toho co já ráno, ale i tak to bylo pěkné. Potom jsme chvíli pozorovali několik současně probíhajících basketbalových matchů. Je to tu opravdu oblíbený sport. Taky bych si někdy zašel chvíli zaházet. Potom jsme si řekli, že by bylo škoda za takhle pěkného večera jít spát, a tak jsme vytáhli kola s tím, že je trochu ozkoušíme. Nakonec jsme křižováním kampu strávili asi hodinu a půl. Některá místa byla opravdu odlehlá, jinde jsme se aktivně účastnili skůtřích závodů. Celkově projížďka velmi příjemná. Docela si na své nové kolečko zvykám.
Teď už na mě ale opravdu padá únava, takže wan an (tedy dobrou noc) a zítra už si snad budete moc tohle přečíst :).


KOMENTÁŘE (3)

 Tak nám skončila sladká dovolená a bylo třeba se vydat dále na východ za studijními povinnostmi. První na řadě jsme byli my s Ovcí. Letadlo nám letělo ve 14:15, takže jsme ráno po snídani v pohodě dobalili a po desáté vyrazili do ulice zastavit si airport express bus. Toho jsme se však nějak nemohli dočkat, takže jsme si zastavili taxík a domluvili cenu na třista bahtů, což bylo stejně, kolik bychom dali za autobus, takže pohodička.
Odbavení i veškeré další náležitosti proběhlo v pohodě jenom jsme trošku podcenili jídlo, takže jsme se rázem ocitli v odletové zóně, kde již nebylo možné nic koupit. Ale nějak jsme to tu asi hodinku a půl vydrželi a mohli jsme se naloďovat. Pak už vzlet a... konečně oběd! dostali jsme na poměry letecké docela dobré vepřové s rejží a k tomu malého Heinekena. A dokonce i bez videoher a dalších vymožeností, které nabízejí jiné společnosti.
V Taipei nás čekalo po rozpáleném Bankoku velmi příjemných jednadvacet stupňů a zatažená (už tedy i setmělá obloha) a taky proti Thajsku krásná čistota a klídek. Ideální podmínky pro přenocování na letišti (už bychom se nestihli večer dostat do Hualienu). Večer jsme si každej ještě dali po hamburgru od Burger Kinga (pro nás oba premiéra, normálně takovým přepáleným srajdám neholdujeme). Pak jsme si docela dobře pokecali s jednou Japonkou, která se vracela také z Thajska a čekala na raní let domů. Po prvních dvou hodinách na Taiwanu jsme tedy začali docela slušně ovládat základy japonštiny. Asi v jednu jsme přeci jen odebrali na kutě. Na pohodlných gaučích to bylo i vcelku příjemné. Nejprv jsem se trochu bál o věci, ale když jsem viděl, že tu neustále pendlují dva policisté, jsou tu kamery a skoro žádní lidé, odložil jsem všechny strachy a také zdříml.
Ráno jsme přes Ovceho dosti hlasité protestování chvíli po šesté vyrazili busem směr vlakové nádraží. Bylo nám řečeno, že když si člověk na Taiwanu nekoupí lístek aspoň dva dny dopředu, bude skoro jistě stát, vejdeli se vůbec do vlaku. To nebyly uplně nejrůžovější vyhlídky, protože nás čekala téměř tříhodinová cesta. Nakonec jsme však naprosto v pohodě dostali jízdenku i s umístěnkou (prostě s integrovanou místenkou). Vlak odjížděl z podzemní stanice podobné našemu metru. Z podzemního tunelu vlak vyjel až na konci města.
Cesta utíkala rychle, protože se nám za okýnkem otevíraly krásné výhledy střídavě na otevřený oceán a nádherné hory, a když náhodou zrovna ne, tak jsme se bavili pozorováním digitálního displeje zobrazujícím v čínských znacích následujícíc zastávky a kdovíco ještě. My jsme odhalovali mezi znaky, ty které nám něco připomínaly. Kromě letadélka jsme rychle odhalili i psa, následně močícícho psa, kopulujícího psa, a pak už se fantazie rozbíhala dále a dále.
Na nádraží už na nás čekali kamarádi našeho buddíka Bennyho (který byl tou dobou v Taipei) Joce (která byla minulý semestr v Hradci) a Billy (který tam bude příští semestr).


KOMENTÁŘE (0)

 Tak si užíváme posledních hodin v Bangkoku... Kluci už jsou na letišti v Taipei a já s Peťou je budeme zítra následovat.

Naše poslední zážitky jsou takové neutěšené. Včera jsme se Peťou vypravily do téměř prehistoriského města Ayutthaya. Mělo být asi 50km od Bangkoku, ale podle cesty autobusem, bylo velice těžké poznat, jak daleko vlastně je, protože zřejmě plynule navazuje na Bangkok a jeho širá předměstí. Zde jsme si najali pana Tuka, paní Tukovou a jejich Tuk Tuka,který nás vozil po všech pozůstatcích chrámů a watů. Naše asi pětihodinové poznávání thajské historie bylo převelice vyčerpávající! Na konci naší cesty jsme mohly naše oblečení ždímat od potu a nezůstaly ani zbytky toho nejlehčího make-upu.

Péťa si včera povšimla malých červených pupínků na svýcho nohou a říká, že jsou od komárů. Ovšem podle místní hygienické situace je ovšem docela možné,že je to bleška veška,nebo nějaký další druh dalšího hnusného a píchavého hmyzu. Já na tom nejsem o moc lépe, protože po svém spálení na Ko Changu jsem se začala loupat a znovu asi tak na 80% těla. Tudíž vypadám jako dalmatin a s Peťou tudíž tvoříme velice přitažlivou dvojici :-)

Dnes jsme si šly poopravit náladu na víkendový trh. Teda, tolik obchodů se vším,na co si šlověk vzpomene, se nedá přirovnat ani k instanbulskému velkému bazaru. Nakoupily jsme tolik věcí, že jsme si možná měly koupit taky nový kufr na nové hadry! Nakupovánám jsme zabraly asi tak 4 hodiny času a tudíž jsme si chtěly trochu odpočinout v nedalekém parku. Tak jsme znovu nakoupily jídlo u stánku a těšily se na jídlo.Ale ouha... bylo to všechno tak nechutný, že jsme nepozřely zhola nic.
Cestou zpět, kterou jsme absolvovaly nadzemním metrem, jsme přišly na velice zajímavý a zřejmě pravdivý význam zkratek A a B žloutenky. A jako Asie, B jako Bangkok! Taky jsme při této cestě přišly na to, jak jsmevelký a bílý a jak jecelý Bangkok přeplněný, přelidněný,přeautovaný a jeho rozvoj je totálně neudržitelný...





KOMENTÁŘE (1)

  Naše další dny se jen velice těžce dají definovat jedním přídavným jménem. Máme tolik zážitků, které ani náš dovolenkový mozek nedokáže pořádně vstřebat  Popsat by se daly asi následovně: poznávání místní kultury, pálivého slunce, podvodního světa, místních živočichů a objevování stále nových dobrodružství.

Kluci odjeli na sever země, kde si určitě užívají tamní nedotčenou krajinu a přírodu. Já a Péťa jsme tedy zůstaly na Ko Changu a stále se věnujeme bohulibým činnostem, jako jsou moře, slunce a sloni  Jízda na slonech je zřejmě jedním z těch zážitků, které se nedají příliš popsat a chybí na ně dostatek slov. Zaplatily jsme si „elephant trekking“ džunglí a jednoho velice horkého dne se na něj vydaly. Odvezli nás na sloní farmu, která se nacházela uprostřed lesa ve vnitrozemí ostrova. Byla to farma, která je sponzorována státem a se slony je zde zacházeno velice dobře, o čemž se mohl každý návštěvník na vlastní oči přesvědčit. K dispozici nám byl dán jeden sloneček s řidičem  Vydali jsme se s ním na hodinovou jízdu džunglí. Příroda kolem vypadala jako z filmu Jurský park a kolorit ještě dotvořilo troubení asi deseti slonů, které se rozléhalo tak, že se nám zdálo, že z dalšího křoví na nás vykoukne tyranosaurus Rex a bude nás chtít sežrat  Sloni troubili prý proto, že viděli krásné slečny a byli tak šťastní, že si nemohli pomoct, což nám s Puťou připadalo jako naprostá kravina, protože prostě upocený, mastný a zničený slečny nemůžou být krásný  Posledních deset minut mi dokonce byla dána možnost slona sama řídit, což bylo velice vtipné, ale nezapomenutelné. Po velice „náročné“ jízdě jsme si daly kokosové mléko a vyfotily místní děti, které velice ochotně pózovaly fotoaparátům.

Jinak Péťu vzalo potápění natolik, že se rozhodla udělat potápěčskou licenci a dva dny se věnovala instruktáži. Ta se skládala z několika videí, prostudování knihy, kterou zde dostala dokonce v češtině, napsání testu a několika ponorů z pláže. Zde se zkoušely její dovednosti, um a chování v krizových situacích pod vodou. Její instruktor Kurt ji tak skvěle připravil, že všechno zvládla na jedničku a její licence se již tiskne  Já jsem první den jela s ní a celý den se válela na pláži, kde nebyl ani kousek stínu a moje osmihodinová opalovačka se projevila hned poté, kdy jsem byla jako spařené prasátko, celá zarudlá. Bolelo mě asi 80% těla a následující noc byla totálně krizová. Péťa mi pomáhala asi tak, že mi namazala záda a pak se jen smála mým vzdechům a bolesti 

Včera jsme si udělaly krásnou procházku do místní vesnice, kde jsem nakoupila věci na spáleniny těla, sprej proti hmyzu s citrónovou vůní, která nás málem večer zabila a připadala nám jako cyklon B, který byl používán ve vyhlazovacích táborech. Mimo to jsme si ale udělaly radost i nákupy, které se zde velice, ale převelice vyplatí  Posuďte sami, že za troje kalhoty, šaty, tuniku a plavky utratit necelých 800 Kč se prostě vyplatí!

Zrovna jsme se navrátily zpět do Bangkoku do našeho starého hostelu, kde se už cítíme jako doma a potkaly se tu opět s klukama. Je tu hrozné vedro, vzduch stojí a žerou nás komáři. Zítra se chystáme do Ayuttay, uvidíme, co z toho bude za nové poznatky a zážitky 


KOMENTÁŘE (0)

 ...sedím u kafe, půl sedmé večer, čůrek potu na čele. Bangkok je pořád rozpálený jako mlsný kocour na jaře. Stručná rekapitulace - deset(jedenáct??) dní jsme už ukrojili z naší thajské dovolené, než se vrhneme do studijních povinností na Taiwanu. Program vcelku logický, krátké prošmejdění Bangkoku, zejména se Zájou jsme se snažili projít spíš ty neznámé a o to autentičtější kouty a taky ochutnat všechny dostupné značky piva. Až dnes jsme se sekli, poslední neznámá bylo víno...v úplně stejné flašce jako pivo. Mrkev v zimě, špičkou nahoru? Jinak jsou tu dost vtipný objemy, pivo má 640/630 ml, velká kola dokonce 3,2. Od litru to není, od galonu taky ne...buddhaví. Po kulturním barbarství, kdy jsme s holkama odmítli prošlapat celé odpoledne v nějakých chrámech a tak, jsme jeli na Koh Chang. Parádní chatky 20m od moře, holky dokonce deset a to ani nemusely házet očkem. Koupali jsme se, váleli, cumlali koktejly, pivo a louhovali svoje sýru podobná těla. Pláže skoro prázdné, kokosy všude okolo. Jeden den jsme se byli s holkama potápět, docela uvažuju o licenci, Peťula ji už možná má, chtěla si ji udělat rovnou, pže naše nežnějsí polovičky zůstaly na ostrově až do dneška, kdežto my jsme pak se Zájou jeli na sever. 800 km vlakem, stylově v 3. třídě s místníma, kde jsme si často mimo kanálních hovorů mimoděk pochválili očkování proti žloutence. Do Chiang Maie nebo tak nějak s ejezdí za chrámama, slonima a tak, my se radši hned posunuli do cca 100 km vzdáleného národního parku. První noc nás nějakej policajt hodil ke známé do nějakého kempu, tak jsem dali pivo s místním vojákem z thajského letectva( jedna ze dvou srozumitelných vět v AJ, které uměl...patrně nazpaměť..). Měl tam mimo sličné, mladé a kočkoidní manželky také roztomilou, mladou a opicoidní opici Mr. Batonga. Dál jsem už stopovali, vesměs nechutně úspěšně. Nejvyšší hora Thajska nuda, ale nejlepší a kurňa silný kafe, jaká jsem kdy měl. Ever. Pak jsem šli an trek do džungle, bohužel k našemu zklamání zdaleka nebyl dvoudenní, jak jsme si představovali. Zajímavý je, že tu osum z deseti zubařů doporučuje pick-up a devět z deseti aut pick-upem opravdu je. Cestou z hor jsme mimo jiné jeli zase s nějakým poldou, kalil to v serpentýnách přes kilo, a ani oba pruhy silnice mu nebyly dost, co chvíli byl kolama za čárou, do zatáček viděl tak na deset centimetrů a my se Zájou na korbě nevěděli, jestli se víc držet zábradlí nebo svěrače. Když už jsem nakousl ono prominentní téma cestovatelů...zatím nikdo neměl s totálně jinou stravou problémy. Jen já jsem se hned první den po něčem mořským na svoje narozeniny:( poblil a druhý den po něčem čtvernohém málem neudřel stolici. To by nebylo ani tak napříjemné, kdybych nezjstil onen fakt před odjezdem autobusu k trajektu a paní na wc mi ukázala po naléhavém prošení hraničícím s vyhrožováním(mělli ještě zavřeno), ať si ulevím do umyvadla. Na které nvíc ze své kukaně koukala. Sebral jsem veškerou čest, nohy na ramena a sprintoval na hostel. Od té doby paráda. Jíme vše, Zája po mně dokonce dojídá téměř samozápalné omáčky, na které mám podezření, že kromě chilli obsahují snad jenom pepř. Jo taky jsem zapomněl napst, že jsem jeden den objížděli ostrov na skůtrech. Holky( = Lucka) dokonce skůtr po svých prvních metrech položila. My vzápětí píchli. Na Zájovo náléhání jsem Zájovi( nedisponuje žádnou formou řidičškého oprávnění, ani citem pro rozjezd, tím méně bezpečnost provozu, zato má velmi vyvinutý smysl pro jízdu na plnej kotel včetně zníměné píchle přední pneu...). Po několika adrenalinových situacích jsem mu odebral řidítka a půjčoval jen na pší pohled a slib, že bude myslet na rodinu a děti. Myslel na plyn. Dá Bůh a Zája si na Taiwanu skůtr nepůjčí, je to biker a bikerem snad zůstane. Bohužel začínám litovat předchozích slibů spoluúčasti na jeho výletech, když jsem zjistil, co je všechno schopen ujet, vyjet, dojet a přejet. Snad jedině na vozíku za kolem bych mu stačil;) Za pár minut by měly dorazit holky, barevný odstín tipuju na mléčnou Milku. Jo, píšu to narychlo, bez rozmyslu, syslu, bez odstavců atd, takže kdo se v tom ztrácí, budiž. Časem ještě něco doplním aby to nebylo tak egoisticky jenom o mně. Fuj.

KOMENTÁŘE (2)

 Zdravíme s Ovcí ze severu Thajska. Vyzkoušeli jsme, jaké to je cestovat 14 (se spožděním skoro 16) hodin třetí třídou thajských železnic a musím říct, že to není tak hrozné jak jsme se obbávali. Tímto krásným způsobem jsme se dostali až do města Chiang Mai, kde jsme ptošli víceméně prošli celé město a asi na třetí pokus jsme našli autobusovou zastávku odkud vyjíždí autobusy směr park Doi Inthanon. Poprvé jsme tedy vyzkoušli i typickou autobusovou dopravu. Bez klimatizace trošku boj ale dalo se. Takto jsme se kolem sedmé odpolední dostali do městečka Chom Tong, odkud jak jsme zjistili to do parku bylo ještě asi 45km a už tam večer nic nejelo, takže jsme se rozhodli jít po dobré večeři za městečko a stopovat.
Dostali jsme se však jen k policejní stanici. Tam nám za pomoci přivolané slečny která uměla anglicky vysvětlili, že se nemůžeme dostat za 7km kilometrů vzdálenou na noc zavíranou bránu do parku. Ale nabídli nám, že nás jeden chlapík odveze někam kde můžeme přespat. Nabídku jsme přijali a jeli s ním. Jednalo se o jakýsi opuštěný kempík se záchody. Prostě paráda. Naproti byl ještě obchůdek, kde jsme si mohli koupit pivko na dobrou noc.
Noc proběhla v pohodě a tak jsme ráno mohli začít stopovat. Šlo to krásně. Na tři stopy jsme se dostali až na nejvyšší vrchol Thajska do výšky asi 2500m n.m. Tam jsme objevili jakýsi trek, což ale bohužel byl asi pouze kilometrový okruh. Tak jsme se zkusili optat slečny v prodejně suvenýrů. Ta nám poradila, že asi tři kilometry směrem zpět, by měl být trek dlouhý 10-20km. To se nám zalíbilo a hned jsme tam vyrazili. Trochu nám zkazilo náladu, když jsme zjistili, že nemůžeme jít na trek bez průvodce a ten stojí 200B na skupinu. Nakonec jsme to naštěstí ukecali tak, že jsme sice ve 4 těchto 200B zaplatili, ale průvodce s námi nepůjde (nakonec se nám stejně nenápadně držel v patách :) ). Trek to byl pěkný, i když chvílemi připomínal spíše náš český lesík. Nu ale aspoň trocha pohybu.
Potom už jen pořádné kuřecí stehno k obědu a na dva na sebe okamžitě navazující stopy (oba na korbě pickupu, což bylo při vyšších rychlostech až skoro adrenalinovým zážitkem) zpět do Chom Tongu. Tam jsme se podívali do chrámu, do muzea a dali si dvojtou porci jídla (což i s polévkou každého vyšlo na 50B). Řádně nasyceni jsme se vydali za městečko najít místo k přenocování. Se setměním už jsme uléhali k spánku.
V noci bylo ještě tepleji než včera a k tomu se přidali komáři, ale přežili jsme. Ráno kolem půl sedmé už jsme vyráželi k silnici na stopa. Trochu nás znejistělo, když nám nezastavilo první, druhé ba ani páté auto, ale asi po půlhodince jsme si stopli pohodového týpka, který si s námi rád pocvičil angličtinu a odvezl nás až do centra Chiang Maie, kde jsme zapadli do první internetové kavárny odkud píšu tenhle blog. Ve dvě chceme vyrazit vlakem (opět 3třídou :) ) zpět k jihu, ale ještě se chceme den zastavit někde v džungli. Tak snad tam nepotkáme žádný hadi, štíři, pavouci ani jinou havěť :)

KOMENTÁŘE (0)

 Opět zdravíme z Thajska. Právě se nacházíme na exotickém ostrově Ko Chang kousek od kambodžských hranic. Protože nemáme moc času na psaní nových poznatků, kterých je opravdu mnoho, naše příběhy trošku zkrátíme. Celkově to hodnotíme asi takto: Je to zde velice extrémní :-) Ostrov je krásný, totální džungle, ppobřeží trošku více osídleno a je trošku rušnější. My jsme ubytováni v chatičkách přímo u moře. Stačí udělat asi tak 10 kroků a jsme ve vodě. Restaurace je tak úžasná. Jídelní lístek je tak rozmanitý, že potřebujeme tak měsíc na vyzkoušení všeho.

NVčera jsme si půjčili skůtry a prejeli jsme ostrov. Je tu jen jedna silnice, která vede kolem dokola, takže to nebyl zase takový problém. Příroda je tu krásná, taková \\\"wild\\\". Koupání na skoro opuštěných plážích není zase tak ojedinělé. Pití kokosového mléka z právě utrženého kokosového ořechu taky ne :-) Na skůtrech jsme měli s Peťou jen takovou menší nehodu, odnesla to moje noha a pár škrábanců, máme tu prostě takový adrenalin :-)

Dnes jsem se byli já, Peťa a Ovce potápět. Zážitek super - korály,barevný rybičky. Po prvním ponoru jsem ovšem začala mít problémy s tlakem,bolely mě uši,hlava a telka mi krev z nosu. Proto si druhý ponor užili jen Peťa a Ovce,přičemž Peťa si to tak oblíbila, že uvažuje o potapěčské licenci!

Zítra kluci odjíždějí na sever a já s Peťou jsme se rozhodly nadále užívat tropického slunce, koktejlů a nákupů, a proto zůstáváme další čtyři dny. Na zítra máme domluvený výlet na slonech místní džunglí a moc se na to těšíme.
A další dny se zřejmě budou skládat z lenošení u moře a chytání bronzu. Náledují ještě další dva celé dny v Bangkoku, z nichž jeden chceme věnovat návštěve Ayutay (nabo ja se to píše:-) ), bývalému hl. městu Thajska.

Touto cestou zdravíme všechny, kteří v Čechách ještě stále mají zimu a přísaháme, že na ně myslíme každý den při koupání v moři a pití koktejlů :-))


KOMENTÁŘE (0)

 Dnes, při krásných asi čtyřiceti stupních, jsme se vydali na meší prohlídku největších a skvělých pamětihodností Bangkoku. Nechali jsme se taxíkem přivést před Císařský palác, kde měla začít naše pouť. Mimochodem jsme se v taxíku naučili říkat thajsky ahoj a zní to jako česky \\\"svrbí mě krab\\\", což nás malinko pobavilo :-)

My, zcela nezkušení cestovatelé jsme se nechali zlákat pokoutnými rikšami a uvěřili tomu, že je prý palác do 12:00 zavřen kvůli ceremoniím. Jelikož bylo asi 9:00 ráno, nechali jsme se tedy přemluvit, že nás zavezou na jiná a skvělá místa. První zastávka byl moc pěkný chrám. V ruchu okolního a neutichajícího velkoměsta působil jako oáza klidu... Strávili jsme prohlídkou několik desítek minut, zatímco naši \\\"rikšáci\\\" na nás čekali před vchodem. Poté ovšem přišlo takové nepříjemné překvapení... Byli jsme dovezeni před cestovní kancelář, které říkali \\\"turistická\\\" a měli jsme se jen podívat dovnitř. Z této cesty se ovšem vyklubalo něco jako nabízení zájezdů, což se nám opravdu nechtělo řešit... Takovéto zastávky nás čekaly ještě tři, z toho dvě v zakázkových krejčovstvích, kde jsme si měli něco nechat ušít. Po několika odmítnutích, že opravdu nepotřebujeme ani kostým ani oblek, jsme v \\\"zemi úsměvů\\\" byli odpoklonkováni zhrzenými a zkřivenými tvářemi!

Po našem naléhání, že nás mají konečně odvést k nějakému chrámu a možná i zpátky k Císařskému paláci, jsme tedy byli dovezeni k dalšímu watu a poté konečně zpět k našemu původnímu výchozímu bodu. Zde se ovšem naše cesty s Ovcí a Tomem rozdělily... Chlapce moc nepral, protože to jsou kulturní barbaři a já se s Péťou vydala na po stopách thajské kultury. Císařský palác byl opravdu císařský. Nejen že nám prohlídka zabrala asi tři hodiny, ale dokonale nám vyčerpala všechny síly!Já jsem si musela půjčit za vratný depozit košili, která mi zahalovala ramena, tudíž jsem na sobě měla ještědvě vrstvy triček, takže jsem byla jako v sauně, což okamžitě přivodilo mé myšlenky na saunu v milovaném Finsku :-)
Zde nám velice přišel vhod chladný a zcela osvěžující džus z liči a manga!!! Bez pochyby to byl NEJlepší v našem životě!!!
Thajská architektura je opravdu velice, jak to jen říci, rozmanitá... Vše je zlaté, barevné, vykládané lesklými kamínky a mušlemi, obložené barevnými kachličkami a také je vše velice, ale velice rozlehlé!!jo, a také plné Budhů, což je velice \\\"s podivem\\\" :-)) Kdo by to řek?

Další zastávkou byl chrám Ležícího Budhy, který opravdu ležel! Byl mooooc dlouhý, asi tak 40m a teda byl s podivem zase celý zlatý. S Peťou jsme se shodly,že evidentně ho museli nejdřím přinést a poté kolem něj tu budovu postavit, což náš chatrný mozek moc nepobral:-)A pak jsme další hodinu procházely okolí chrámu, k jehož popis budou stačit slova, která jsem použila na popis chrámu předchozího:-)

No, a zcela a naprosto znaveny jsme poté obešly pouliční prodavače všeho možného a usídlily jsme se asi tak na hodinu a půl v parku, rozdělaly naše nákupy a udělaly si vynikající piknik. Jedly jsme asi tak NEJlepší ananas v našem životě. Dále pak meloun, a kuřecí maso na všechny způsoby. Při jídle jsme se kochaly výhledem na běžce, cvičence a ty, co praktikovali jakýsito další sport. Park vypadal jak z jiného světa. Všechno bylo až uměle zelené a dokonalé...

O dvě hodinky později jsme si vzaly taxík zpět do hostelu. To jsme ovšem netušily, že celý Bangkok jede z centra po práci domů a naše cesta se protáhla zhruba na hodinu! Vcelku bylo vtipné to, jak jsme taxikáři vysvětlovaly cestu do hostelu. Nevěděly jsme totiž adresu, jen jméno (a to jsmě ještě neuměly vyslovit). Dále jsme mu řekly čtvrť, kde se nachází a to bylo vše. Ano, ještě vlastně, že je blízko rušné ulice, je z něj pěkný výhled na město a je moc pěkný... Vlastně to bylo něco jako když v Praze nasednete na taxi na Vyšehradě, řeknete, že váš hotel je na Žižkově, je fakt fajn a z vašeho okna je výhled na vysílač :-))) Při naší neschopnosti se bavil i řidič. Péťa je ale velmi pohotové děvče a naštěstí na klíči od našeho pokoje byl přívěšek s adresou hostelu. Při této unavující cestě jsme došly k tomu, jak vlastně popsat náš dosavadní pobyt... Má to svoje klady i zápory :-) Je to vyčerpávající:-)
Ale pevně věříme, že příjde čas, kdy řekneme, že je to super a perfektní!

Teď se právě chystáme na večeři do ulic, protože Bangkok žije v noci a my se tomuto životu musíme přizpůsobit:-) což nám nedělá zase tak veliké problémy :-)))
Zítra máme takovou adventure cestu autobusem a trajektem na ostrov Ko Chang. Cesta by měla trvat tak 7 hodin together a snad se nám poštěstí najít brzo ubytování a pošupeme hned k moři!

Další příběhy are coming soon :-))

KOMENTÁŘE (0)

 Večer první kolem sedmé usnul Ovce, poté co několikrát oblažil mísy místního WC a následně jsme se odebrali spát postupně i my ostatní. Asi kolem dvanácté jsme s Ovcí zjistili, že nemůžeme spát, a tak jsme vyrazili na noční obhlídku.
Zjistili jsme, že teplota konečně nabrala trochu rozumných mezí (cca 25°C) a toho využili místní k vyražení do ulic. Zde teď bylo k nalezení spousty stánků s nejrůznějšími pochutinami, které kupodivu Ovci dělali docela špatně už od pohledu. Já jsem měl docela i hlad, ale nakonec jsem se nad ním slitoval a nic si nedával.
Vyrazili jsme na opačnou stranu než kde jsme byli odpoledne a rušnou ulicí jsme dorazili až na východní autobusové nádraží, kde jsme odbyli několik ne příliš agresivních taxikářů, ale hlavně jsme zjistili, jak jezdí autobusy ke Kočangu, což je ostrov asi 300km na JV, kam se hodláme vypravit. Vypadá to, že bychom mohli vyrazit pozítří, tedy vlastně už zítra, ráno.
Po návratu jsme si chtěli na pokoji pustit internet, ale zjistili jsme, že jej asi na noc vypínají. Tak jsem si aspoň řekl, že zaznamenám tuhle noční vycházku. Snad ráno půjde net, a budu jí moc nahrát na blog. Teď už ale jdu vyzkoušet, zda se mi podaří usnout. Tak dobrou noc!

KOMENTÁŘE (0)

 Dneska nám začala naše půlroční asijská pouť… Zatímco jsem byla cela rozbucaná po několika hodinách na lavičce naproti kavárně se sacher dorty, Lucka s rodiči přijela na letiště… mimochodem, vůbec na nás nepůsobilo mezinárodně… spíše (podle našeho zkušeného úsudku) vypadalo tak chaoticky a regionálně…

K našemu velkému překvapení ani naše zavazadla nebyla zvážena (jen Lucky příruční bylo znalecky posouzeno letuškou)… a s mojí krosničkou mě poslali do centra pro nadrozměrná zavazadla, kde jí jen nechali projet rentgenem a dali na vozík spolu s dalšími beztvarými a obřími vaky… v tom momentě nám bylo jasné, že mé zavazadlo už nikdy neuvidím…. 

Let proběhl víceMÉNĚ příjemně – hlavně díky tomu, že si do naší čtyřky sedadel už nikdo jiný nepřisedl, a tak jsme se mohly samou roztažeností rozpínat, jak se nám zlíbilo… jídlo bylo velmi příjemné, pestré, rozmanité a chutné, nicméně jsem se pokaždé přejedla a při přistání jsem nemyslela na nic jiného než na záchod… on taky losos s těstovinami, kari omáčkou, kuřecím masem v tvarohu, houskou s máslem a s pomerančem, kiwi a hroznovým vínem, několika sklenicemi pomerančového džusu a šálkem černé kávy není úplně nejvhodnější snídaně ;))) Nepříjemnosti během letu způsobilo neustále řvoucí, pobíhající a věci házící dítě, které sedělo PŘÍMO před námi!!!! Rostly nám facky na rukou…. Ovšem ke konci cesty jsme prolomily ledy a s dítětem navázaly velmi přátelský kontakt. Naše rozprava se skládala z „béééééé, hůůůůůůů, hahahahaha, budliky budliky, kuk kuk“ a vyměnili jsme si tak své cenné životní zkušenosti. Ale většinou jsme teda dělaly, že ho nevidíme a věnovaly jsme se multimediální zábavě – zabudované obrazovce a dálkovým ovládáním. K dispozici jsme měly několik programů nabízejících hollywoodské trháky, asijské filmy, dětské programy, evropské, americké a asijské hudební nahrávky, dále pak údaje o poloze letadla a další informace.

Po příletu jsme procházely krásnými prostorami letiště, pozorovaly štíhlé, drobné, usměvavé a vitální obyvatele Thajska, zamířily si vyměnit peníze, abychom měly co utrácet (za tuniky, náušnice a botičky) a potom jsme musely vyřídit Lucky vízum, což se neslo v takovém vtipném duchu…. Nejdřív se musel vyplnit dotazník s fotkou, potom to odnést úředníkovi a zaplatit poplatek; každý od něj dostal pořadové číslo… ta čísla potom sám úředník ukazoval na papíru, se kterým prošel tam a zpátky kolem svého pracovního stolu ;))) čekaly jsme minimálně půl hodiny, která ale rychle utekla díky popovídáníčku se sympatickým „Mr. (Ever)Greenem“ (měl zelené tričko totiž), který jezdí pracovně do Bangkoku každý půlrok.. a tak nám poradil nějaké tipy a triky a velmi ochotně zodpovídal naše dotazy…. Bohužel jsme z toho nevytěžily nic víc, po té dlouhé cestě jsme nebyly úplně vyšlechtěné, jak by bylo třeba ;))) S vízem v pasu jsme prošly pasovou a celní kontrolou a mohly si vyzvednout naše zavazadla, která už byla odnesená stranou, neb na pásu už jezdily tašky z Kodaně…. Byly jsme celé bez sebe, že nic nepostrádáme!!!!  Jen co jsme opustily klimatizovaný prostor letiště, spadl na nás těžký a hutný, vlhký a horký vzduch, provoněný vším možným, dusno, ze kterého se až zamotá hlava… Taxíkáři stáli ve frontě a paní u stolečku jim přidělovaly zákazníky… náš pan taxikář, v modrém tričku, nás povozil po Bangkoku přibližně ¾ hodiny a chtěl celkem 500 B… cestou jsme pozorovaly obrovské rozdíly mezi bohatstvím a chudobou, volně rostoucí palmy, prapodivně vyřešené vedení elektřiny, různé druhy staveb atd… Před hostelem už čekal pan recepční (ve žlutém tričku), který ochotně vzal Lucce zavazadla ;)) Ubytoval náš v miniaturním pokojíčku se dvěma palandami…. Tuto místnůstku jsme velmi rychle zaplnily – Lucky velký kufr, Lucky malý kufr, moje velká krosna, moje malá krosna a taška na foťák zcela zaplnily postele i podlahu… Hned jsme si zařídily připojení k internetu, nakoupily vodu a začaly psát domů zprávy… Po delším čekání došli i Tomáš s Ovečkou… a od té chvíle jsme kompletní!!  Odpoledne jsme vyrazili jen po okolí, prozkoumat zdejší poměry… více už napoví samotné fotky…  Zavítali jsme například do místní restaurace, kde jsme se toho nebáli a objednali si více druhů jídel…. Až na takové podivuhodné kuličky nevábné chuti, ale zato vábného vzhledu, kterým jsme říkali „psí kulky“, bylo všechno moc dobré… Honza si objednal mořské plody s chilli a zvrací ještě teď…  prý ty mušle… jo, taky jsme si s Luckou daly ledový zelený čaj, který nám moc nechutnal….teda skoro vůbec…. Ale poté, co jsme si řekly, že zelený čaj nastartuje rychlejší spalování, začal chutnat víc  ..přitom taková blbost… domů jsme se vrátili celí ztýraní horkem a ťapáním, chvíli jsme si orazili a šli jsme na střechu hostelu, která byla příjemně vyhřátá a spolu s pitím a čerstvým ovocem jsme pozorovali západ slunce nad městem… a teď tu zas ležíme jako lemry a přemýšlíme, co podnikneme v příštích dnech… 


KOMENTÁŘE (2)

 Tak veškeré přípravy byly vykonány a dokonány a mohlo se vyrazit.
S Ovcí jsme se potkali v Hradci na nádraží, kde jsem přistoupil do vlaku, ve kterém on už seděl ze Rtyně. Kolem osmé jsme už v Praze přesedali na metro a vydali se směrem ku mým příbuzným, kde se nám dostalo poslední večeře a pohodlného přespání, za což jsme velmi vděčni.
Ráno před sedmou jsme se již na Florenci naloďovali do busu společnosti Student Agency, který nás dopravil přímo na mnichovské letiště. Tady nás čekalo asi šestihodinové čekání, ale nebylo to tak hrozné... Určitě ne tak hrozné jako pro jednoho chlapíka, který s náma jel v buse, a který tady čekal až do dalšího dne do šesti do rána naletadlo do Indie. Když jsme se ale dozvěděli, že jeho zpáteční letenka stála 4000Kč, říkali jsme si, že bychom to asi taky za tu cenu překousli :).
A pak už jsme viděli venku stát naše letadýlko. Přišlo nám docela malé, a tak jsme si říkali, že tam asi budou maximálně tři a tři sedačky vedle sebe. My měli místa 24E a F, takže jsme si byli jisti, že jeden z nás bude u okýnka. Když jsme se však vmáčkali dovnitř, zjistili jsme že ledadlo má 3, 4 a 3 sedačky, takže naše místa byla úplně uprostřed. Navíc bylo letadlo narváno k praskutí. A jako letušky sloužily staré Němky. Pak jsme si ještě prohlédli místní nabídku. Jídla kolem 9euro a tak podobně. Už jsme mysleli, že opravdu budeme muset investovat, jelikož jsme měli vážně hlad. Nakonec se však ukázalo, že to nebude tak zlé a my dostali k večeři gratis kuře s rýží (já měl poslední, pak už byly jenom hnusné těstoviny :) ) a každou hodinu jsme si mohli dát pití co hrdlo ráčilo (až teda na alkohol, který byl zpoplatněn). I obstarší letušky se nakonec ukázaly být celkem v pohodě, jenom nepříjemná malá sedadla s malým místem pro nohy nám nezajistila moc pohodové vyspání. Ovce se nevyspal skoro vůbec a já asi dvě hodiny. Pak už následovala snídaně a blížili jsme se k Bankoku.
Přistání proběhlo bez komplikací a my jen na monitoru před námi sledovali, jak s klesající výškou stoupá nadmořská teplota od nějakých -50 až ku krásným +27°C při přistání. Následovalo vcelku rychlé odbavení před kterým si Ovce ještě musel zajistit vízum, na které se v Čechách vykašlal. Když jsme objevili vlastní batohy, a to dokonce bez známek poškození, vydali jsme se na autobus. Cestou nám nabízelo své služby několik taxikářů, ale byli drazí, takže jsme zvolili airport expres AE3 a spolu s dalšími třemi turisty hurá do města. To bylo opravdu obrovské, takže trvalo asi hodinu, než jsme se dostali do blízkosti hostelu. Ten jsme kupodivu i v nehorázném pařáku objevili bez sebemenších komplikací a dokonce jsme tam zastihli i Péťu s Luckou, které byli v Bankoku už od brzkých raních hodin místního času. Ty už zařídily, že stačilo se ubytovat v celkem útulném i když maličkém pokojíku, který bude pro následující cca dva dni naším útočištěm.

KOMENTÁŘE (0)

 Tak jsem se rozhodl, že sem také přispěju prvním příspěvkem, který bude zároveň poslední z naší milé rodné vlasti. Zítra v časných raních hodinách totiž s Ovcí vyřážíme z Florence směr Munchen, kde se nalodíme na palubu letadýlka, které nás dopraví až do Bankoku.

Poslední dni jsem alespoň já trávil poměrně v klidu, především loučením s přáteli a známými, vyřizováním posledních formalit (víza, peníze, ...) a včera tak trochu také balením, i když to se zmáklo docela rychle. Tak doufám, že na většinu zapomenutých věcí příjdu až po návratu domů :).
To by bylo prozatím vše, další příspěvek až odněkud z ciziny. Takže arrivederci a užívejte si toho krásného počáska tady!
PS: V Bankoku má podle předpovědi být kolem 35°C :)

KOMENTÁŘE (0)

 Tak už se nám to pěkně krátí...Pozítří máme odlet do teplých a dalekých krajin! Snad se nám tam bude líbit, nebudeme tesknit a pořádně si to užijeme :-)

KOMENTÁŘE (0)

 Petula se s detskou radosti sobe vlastni pokousi o napsani prvniho prispevku na nasem krasnem taiwanskem blogu ;)

A ted si vyzkousim tucne psani (to by mi mohlo jit :)...hihi, jeste ze Tom je informatik a navic ma svatou trpelivost ;)))

A tohle bude asi podtrzeny....jako bejvavaly jednicky na zakladce...(pro Ovci: a to jsem nebyla v prvni lavici! ;)))

kurzivecka? :) uvidime, co z toho nakonec bude ;))

Tak to by ode me bylo pro dnesek vse - ted se ukazte vy ;)))

P.

KOMENTÁŘE (2)